Uvědomil jsem si, že jsem byl vychován k tomu, abych nerespektoval vlastnictví. U nás v rodině byly situace, kdy se majetek lidí respektoval. Např. rodiče si zamykali ložnici, ve vitríně byla keramika, na kterou jsme nesměli šahat, strejdovi Karlovi jsem neměl prolejzat kapsy u bundy, i když jsem věděl, že tam má pro nás bonbony a strejdovi to nevadilo.
Táta někdy říkal: "Co tam hledáš, ty sis tam něco dal?", když jsem něco hledal na místech, kde měli věci rodiče. A cizí věci se respektovali nejvíc: "Na to nešahej, to neni naše."
Přesto bylo v mém dětství hodně příkladů nerespektu k majetku. Museli jsme půjčovat hračky na pískovišti. Rodiče k nám chodili do pokoje bez ohlášení a zakazovali nám zamykat, dokonce nám odebrali klíče od pokojů.
Nyní se nejvíc rozepíšu o dědění věcí bez souhlasu dítěte. Pro rodiče praktická realokace majetku převážila nad úctou k vlastnictví. Přitom stačilo podle mých dnešních zkušeností málo k tomu, aby byly naplněny potřeby rodičů, moje i mých sourozenců.
Chtěl jsem uvést příklad z mého života, ale nevzpomínám si na konkrétní věci. Uvedu tedy příklad s kolem, které jsem opravdu vlastnil, ale nejsem si jistý, zdali pak bylo předáno dál, tak jak to budu popisovat.
Představte si, že jako dítě jsem dostal první kolo. Malé šlapací kolo, na kterém jsem rád jezdil. Trochu jsem vyrostl a dostal jsem větší kolo po bratrovi. Začal jsem jezdit na větším kole a v tu chvíli mi rodiče odebrali to původní a dali ho mladší sestře.
Když jsem viděl sestru s kolem, chtěl jsem své kolo, ale rodiče řekli: "Vždyť už jsi na to kolo velkej. Dostal jsi nový kolo a tohle už je Milky." Popřípadě řekli: "Dostal jsi nový kolo, tak tohle přece nech Milce."
Uvěřil jsem tomu, že rodiče říkají pravdu, že když mám jiné kolo, staré mi již nepatří a vzdal jsem se práva rozhodnout o tom sám. Tohoto práva jsem se vzdal ještě vícekrát a byl jsem rozpolcen mezi touhou bránit svůj majetek a nechat ostatní aby o něm rozhodvali. V takovéto situaci jsem byl nekonzistentní ve svých projevech. Nedokázal jsem se jednoduše rozhodnout co je správné, když mi spolužáci brali věci a dělali si z toho srandu.
Problém v tom jak to rodiče udělali je, že jsem nerozhodoval o svých věcech sám. Mohli dosáhnout toho, že Milka dostane kolo po mně, pokud by mě dopředu například řekli: "Chtěli bychom aby Milka mohla jezdit na tvém kole a chceme abys jí ho přenechal. Jestli chceš, můžeme ti dát větší kolo. Chceš to tak udělat?"
Případně rodiče, pokud by nutně potřebovali, abychom se sestrou měli každý kolo, mohli říct: "Chtěli bychom ti dát větší kolo a potřebujeme abys to stávající dal Milce. Chceš to větší kolo?"
Při takovémto přístupu se může stát, že dítě kolo nechce přenechat. Dá se s ním o tom více bavit, sdělit mu vlastní motivaci. Pokud by ani tak dítě nepřistoupilo na přenechání kola, ani na občasné půjčování, je možné, že by rodiče mladšímu sourozenci sehnali kolo jiné. Jsem přesvědčen o tom, že kolo pro mladšího sourozence je zanedbatelný náklad v porovnání se zmatením a ztrátou důvěry k rodičům v původním případě.
Rodiče neměli mé zkušenosti, nejspíš sami byly omezeni stejnou výchovou jakou aplikovali na mně a tak to tímto způsobem nezvládli udělat. Jsem rád, že já již toto částečně dovedu a směřuji k tomu abych to uměl úplně.
