Dnes jsem byl na testu z angličtiny na řízení letového provozu. Psal jsem test a asi 5 minut jsem si povídal při ústní části.
Mám pocit, že test jsem udělal lépe, než bylo požadované minimum (asi 70%), protože jsem si nebyl jistý jen v pár otázkách. Co se týče ústní části, cítil jsem se o hodně lépe, než na CATC. Jen jednou jsem si vzpomínal na nějaké slovo a brzy jsem si na něj vzpomněl.
Myslím, že lepší pocit pohovoru byl způsoben i tím, že zkoušející byly 2 starší dámy, které působily příjemně. Myslím, že lektorka v CATC ve mně vyvolala nějakou úzkost. Je možné, že úzkostlivěji reaguji na projevy dámy ve středních letech, než na starší pani.
Z pohovoru si vybavuji, že jsem používal přítomný čas prostý a minulý čas prostý v situacích, kde by se měl použít předpřítomný a předminulý. No, to jsem si uvědomil až po pohovoru. Nemám to tolik zažité, protože více čtu a poslouchám, než se sám v angličtině vyjadřuji.
Po 14. hodině jsem zavolal na ŘLP a chtěl jsem vědět výsledky mých testů. Ohodnotili mě na úroveň B1, s poznámkou, že je to kvůli mluvenému projevu. S takovýmto hodnocením se ztotožňuji mnohem více, než s hodnocením, které na mně vybafla lektorka v CATC. Je to způsobeno tím, že jsem se nyní sám o jejich hodnocení zajímal. Znamená to, že můj odhad B2 je realistický, jen potřebuji více mluvit a psát.
Tímto kolem přijímacího řízení jsem neprošel a tak nenastoupím na dráhu řídícího letového provozu. Možná bude příležitost za rok.
Přemýšlím o tom, že si zařídím další lekce angličtiny, abych se zlepšil v mluvení. Nejspíš se mi to bude hodit tak jako tak.
čtvrtek 25. května 2017
úterý 23. května 2017
hnutí Duha se prsí zabráněním prodeje ČEZ elektrárny Počerady
Někdy před rokem jsem využil nabídky hnutí Duha a poslal jsem mé stanovisko nějaké státní komisi. Šlo o to, že komise navrhovala, že se elektřina bude platit hlavně za hodnotu jističů a ne za odebranou elektřinu, k čemuž jsem měl následující připomínky:
ČEZ je obchodní akciová společnost a jejím cílem je vykazovat zisk pro své akcionáře. Pokud by pro společnost vlastnictví elektrárny Počerady bylo méně výhodné, než její prodej, ať jí prodá. Právo rozhodovat o tom mají akcionáři, jimi zvolená dozorčí rada a vedení. Samozřejmě, že i veřejnost k tomu bude mít nějaká stanoviska a na ČEZu je, jak se k nim postaví, ale když nebudou chtít, nemusí na ně brát žádný zřetel.
Zde je krapet problém v tom, že většinu akcií ČEZ vlastní stát. To pak díky zastupitelské demokracii znamená, že každý občan může apelovat na poslance, aby podporovali jeho stanovisko. Zastupitelé rozhodují samostatně (případně podle toho, co jim nadiktuje výbor jejich strany), takže ani zde nemá pan Koželouh možnost přímo ovlivnit prodej.
Pokud by mu na této situaci opravdu záleželo, může si koupit alespoň jednu akcii po 450 Kč za kus a účastnit se valné hromady. Jelikož by byl akcionářem, měl by hlasovací právo odpovídající velikosti jeho podílu.
Myslím, že pro neziskovky je to příliš velké riziko, investovat do akcií a opravdu o chodu firmy rozhodovat. Snazší je manipulovat veřejné mínění a tlačit na společnosti.
V další větě je pak napsáno, že by stát měl donutit ČEZ zavírat zastaralé uhelné elektrárny. Nevím, jestli Počerady patří k zastaralým, ale z kontextu chápu, že to tak myslí. Takže podle Duhy by ČEZ neměl prodat elektrárnu za výhodnou cenu a ještě ji zavřít. Zavřít elektrárnu, která každoročně vynášela okolo půl miliardy zisku, dodávala energii odběratelům a stabilizovala energetické toky.
A v poslední větě vůbec nechápu, jakou energetickou bezpečnost země myslí. Pod energetickou bezpečností země si představuji diverzifikaci zdrojů, diverzifikaci geografických a geomorfologických poloh a stabilizaci přenosové soustavy. Odstraněním jednoho druhu elektráren nám samozřejmě ubude diverzita zdrojů a protože se uhelné elektrárny nejlépe hodí na stabilizaci sítě, tak i stabilita bude významně ohrožena.
Mám dojem, že myšlení lidí z neziskovek je dost zkratkovité. Zaměřují se jen na jediný aspekt a všechny ostatní opomíjí.
- mám smlouvu s dodavatelem elektřiny a jak má nastaveny tarify je jeho věc, komise ať si upravuje svůj vlastní vztah s dodavateli a nám koncovým zákazníkům nehází klacky pod nohy
- platit jen symbolickou částku za odebranou elektřinu by vedlo k plýtvání elektřinou
Danielu Benešovi, generálnímu řediteli ČEZu, ani napodruhé nevyšel pokus protlačit na dozorčí radě ČEZ prodej uhelné elektrárny Počerady kontroverznímu finančníkovi a uhlobaronovi Pavlu Tykačovi. Významně se o to zasadilo i Hnutí DUHA. Nyní je potřeba, aby se pozice státu v majoritně vlastněné firmě posílala a rozběhla se příprava zavření zastaralých uhelných elektráren. Jejich dlouhodobý provoz by ohrožoval nejen životní prostředí, ale také energetickou bezpečnost země.Z první věty cítím, že Jiřímu Koželouhovi, popřípadě hnutí Duha, leží Tykač v žaludku. Chápu, že k němu můžou mít averzi a skrze své páky se snaží ovlivnit dozorčí radu ČEZ, aby prodej neschválila.
ČEZ je obchodní akciová společnost a jejím cílem je vykazovat zisk pro své akcionáře. Pokud by pro společnost vlastnictví elektrárny Počerady bylo méně výhodné, než její prodej, ať jí prodá. Právo rozhodovat o tom mají akcionáři, jimi zvolená dozorčí rada a vedení. Samozřejmě, že i veřejnost k tomu bude mít nějaká stanoviska a na ČEZu je, jak se k nim postaví, ale když nebudou chtít, nemusí na ně brát žádný zřetel.
Zde je krapet problém v tom, že většinu akcií ČEZ vlastní stát. To pak díky zastupitelské demokracii znamená, že každý občan může apelovat na poslance, aby podporovali jeho stanovisko. Zastupitelé rozhodují samostatně (případně podle toho, co jim nadiktuje výbor jejich strany), takže ani zde nemá pan Koželouh možnost přímo ovlivnit prodej.
Pokud by mu na této situaci opravdu záleželo, může si koupit alespoň jednu akcii po 450 Kč za kus a účastnit se valné hromady. Jelikož by byl akcionářem, měl by hlasovací právo odpovídající velikosti jeho podílu.
Myslím, že pro neziskovky je to příliš velké riziko, investovat do akcií a opravdu o chodu firmy rozhodovat. Snazší je manipulovat veřejné mínění a tlačit na společnosti.
V další větě je pak napsáno, že by stát měl donutit ČEZ zavírat zastaralé uhelné elektrárny. Nevím, jestli Počerady patří k zastaralým, ale z kontextu chápu, že to tak myslí. Takže podle Duhy by ČEZ neměl prodat elektrárnu za výhodnou cenu a ještě ji zavřít. Zavřít elektrárnu, která každoročně vynášela okolo půl miliardy zisku, dodávala energii odběratelům a stabilizovala energetické toky.
A v poslední větě vůbec nechápu, jakou energetickou bezpečnost země myslí. Pod energetickou bezpečností země si představuji diverzifikaci zdrojů, diverzifikaci geografických a geomorfologických poloh a stabilizaci přenosové soustavy. Odstraněním jednoho druhu elektráren nám samozřejmě ubude diverzita zdrojů a protože se uhelné elektrárny nejlépe hodí na stabilizaci sítě, tak i stabilita bude významně ohrožena.
Mám dojem, že myšlení lidí z neziskovek je dost zkratkovité. Zaměřují se jen na jediný aspekt a všechny ostatní opomíjí.
- Nezajímá je, že zavřením uhelných elektráren by se násobně zvýšila cena elektřiny, protože jaderných elektráren máme jen pár, vodních několik a energie z větru a slunce je sakra drahá. Takže bychom všichni platili vyšší ceny za energie i za výrobky a služby které se produkují v ČR. Já tedy nechci dražší všechno kvůli několika lidem.
- Nezajímá je, že bez uhelných elektráren by naše přenosová soustava nebyla stabilní. Výpadky a přebytky výkonu solárních a větrných elektráren jsou právě kompenzovány hlavně uhelnými elektrárnami. Přenosovou soustavou ČR teče také německý proud z větrníků u severního pobřeží na průmyslový jih Německa. Bez vyrovnávání přenosů bychom mohli mít blackout každou chvíli. Já tedy nechci mít výpadky elektřiny kvůli několika lidem.
- Nezajímá je ekologický dopad jejich tlaků. Elektrárny by přestali vypouštět zplodiny, ale mnohem více zplodin by se vyprodukovalo jinde. V současnosti se odhaduje, že energie potřebná na výrobu solárních článků se za celou 30 letou životnost nevrátí. Do výstavby uhelných elektráren také byla investována energie a stavební hmoty. Ekologičtější je využívat to, co již je postaveno, po celou provozní dobu, než to v půlce zaříznout. Na stabilizaci soustavy by se museli vybudovat další jaderné nebo plynové elektrárny. Odběratelé by si nejspíše pořídili vlastní elektrické agregáty, které by spalovali ropné produkty ještě neúčinněji. Já tedy nechci zamořovat prostředí více kvůli několika lidem.
neděle 21. května 2017
závěr pilotního screeningu
Dnes mi přišlo vyrozumění, že do závěrečného kola pilotního screeningu - tj. pohovoru před výběrovou komisí - nejsem pozván.
Jsem smutný. Tuším, že zkouškou konverzace z angličtiny jsem neprošel, ale přesto se cítím, že jsem mohl být jakožto pilot přínosný. Mohl jsem si tímto plnit svůj sen.
Vzhledem k tomu, jak jsem se cítil na ostatních zkouškách, věřím, že jsem všemi ostatními testy prošel. Matematika a fyzika je moje silná stránka. Co jsem se bavil v pondělí na chodbě s dvěma kolegy, tak oni nepostřehli chyták v jedné otázce a v druhé ho postřehl jeden z nich. A to oba mají zkušenost s lítáním.
Stejně tak, když byly testy compass, tak tam také byly otázky na matematiku a fyziku. V matematice jsem v časovém limitu stihl zodpovědět 23 ze 24 otázek. Ve fyzice jsem pak zodpověděl všechny. V obou případech očekávám 100% úspěšnost v zodpovězených otázkách.
V compassu také byl slalom s letadlem mezi praporky, kdy jsem udržel letadlo na vytyčené dráze. Pak tam byly testy na udržení ručičky ciferníku a kuličky "vodováhy" na středové pozici. Obojí se náhodně pohybovalo a tak bylo potřeba oboje vracet k prostředku. V tomto testu jsem udržel oboje tak, že se to dotýkalo vyznačených intervalů možná přes 95% času. Občas mi to ale ujelo a já občas hýbnul ukazatelem na druhou stranu, než jsem potřeboval, ale vždy jsem to rychle srovnal.
Cítím, že compass měl také excelentní.
Let v simulátoru jsem si užil jen částečně. Letěl jsem hlavně podle přístrojů a pořád jsem je sledoval a ATR bohužel nedisponuje HUD displejem. V jedné situaci jsem se dost odchýlil od zadané výšky, ale většinu času jsem zadané hodnoty udržel. Na závěr se mi podařilo i najít letiště a přistát, tak se cítím, že i tímto testem jsem prošel, jen to nebylo tak excelentní.
V testech z psychologie jsem se cítil uvolněně a obzvláště skupinové testy jsem si dost užil. Podle mých pocitů i zde cítím, že jsem úspěšně prošel. Na druhou stranu, toto je blackbox, takže uvidím.
Takže mám dojem, že jsem neprošel jen v angličtině. Nikdy dříve jsem angličtinu nepotřeboval mít na vyšší úrovni, protože článkům a videím, které sleduji, rozumím. Kdybych byl přijat, věřím, že bych se v angličtině zdokonalil během několika týdnů.
Vlastně je mi divné jednání CATC v tom, že nesdělují výsledky z dílčích testů. Pouze jestli účastníka zvou na pohovor, nebo ne. Nevím, čeho se bojí, ale když se nedozvím jednotlivé výsledky, tak se nemohu zaměřit na místa, která bych mohl zlepšit.
Předpokládám, že když nejsem pozván, cesta stát se pilotem pro Travel Service je zrovna teď uzavřená. Chci si nyní dohodnout schůzku s panem psychologem Tůmou, který nás testoval a je také členem výběrové komise. Rád bych od něj zjistil, v čem jsem neprošel a na co bych se mohl soustředit příště.
Další práce, která ještě souvisí s letectvím a o kterou se ucházím, je řízení letového provozu. I zde se hodnotí testy z angličtiny. Dám si ještě pár individuálních lekcí a věřím, že mohu uspět.
Mám schopnost odhadování rychlostí a drah pohybujících se objektů, dokážu mít přehled o několika objektech najednou a určit dráhy, které nekolidují s jinými. Věřím tedy, že i toto je práce pro mně, jen mě láká o něco méně, než pilotování.
A co se pilotování týče, to si nejspíš ještě v životě naplním.
Jsem smutný. Tuším, že zkouškou konverzace z angličtiny jsem neprošel, ale přesto se cítím, že jsem mohl být jakožto pilot přínosný. Mohl jsem si tímto plnit svůj sen.
Vzhledem k tomu, jak jsem se cítil na ostatních zkouškách, věřím, že jsem všemi ostatními testy prošel. Matematika a fyzika je moje silná stránka. Co jsem se bavil v pondělí na chodbě s dvěma kolegy, tak oni nepostřehli chyták v jedné otázce a v druhé ho postřehl jeden z nich. A to oba mají zkušenost s lítáním.
Stejně tak, když byly testy compass, tak tam také byly otázky na matematiku a fyziku. V matematice jsem v časovém limitu stihl zodpovědět 23 ze 24 otázek. Ve fyzice jsem pak zodpověděl všechny. V obou případech očekávám 100% úspěšnost v zodpovězených otázkách.
V compassu také byl slalom s letadlem mezi praporky, kdy jsem udržel letadlo na vytyčené dráze. Pak tam byly testy na udržení ručičky ciferníku a kuličky "vodováhy" na středové pozici. Obojí se náhodně pohybovalo a tak bylo potřeba oboje vracet k prostředku. V tomto testu jsem udržel oboje tak, že se to dotýkalo vyznačených intervalů možná přes 95% času. Občas mi to ale ujelo a já občas hýbnul ukazatelem na druhou stranu, než jsem potřeboval, ale vždy jsem to rychle srovnal.
Cítím, že compass měl také excelentní.
Let v simulátoru jsem si užil jen částečně. Letěl jsem hlavně podle přístrojů a pořád jsem je sledoval a ATR bohužel nedisponuje HUD displejem. V jedné situaci jsem se dost odchýlil od zadané výšky, ale většinu času jsem zadané hodnoty udržel. Na závěr se mi podařilo i najít letiště a přistát, tak se cítím, že i tímto testem jsem prošel, jen to nebylo tak excelentní.
V testech z psychologie jsem se cítil uvolněně a obzvláště skupinové testy jsem si dost užil. Podle mých pocitů i zde cítím, že jsem úspěšně prošel. Na druhou stranu, toto je blackbox, takže uvidím.
Takže mám dojem, že jsem neprošel jen v angličtině. Nikdy dříve jsem angličtinu nepotřeboval mít na vyšší úrovni, protože článkům a videím, které sleduji, rozumím. Kdybych byl přijat, věřím, že bych se v angličtině zdokonalil během několika týdnů.
Vlastně je mi divné jednání CATC v tom, že nesdělují výsledky z dílčích testů. Pouze jestli účastníka zvou na pohovor, nebo ne. Nevím, čeho se bojí, ale když se nedozvím jednotlivé výsledky, tak se nemohu zaměřit na místa, která bych mohl zlepšit.
Předpokládám, že když nejsem pozván, cesta stát se pilotem pro Travel Service je zrovna teď uzavřená. Chci si nyní dohodnout schůzku s panem psychologem Tůmou, který nás testoval a je také členem výběrové komise. Rád bych od něj zjistil, v čem jsem neprošel a na co bych se mohl soustředit příště.
Další práce, která ještě souvisí s letectvím a o kterou se ucházím, je řízení letového provozu. I zde se hodnotí testy z angličtiny. Dám si ještě pár individuálních lekcí a věřím, že mohu uspět.
Mám schopnost odhadování rychlostí a drah pohybujících se objektů, dokážu mít přehled o několika objektech najednou a určit dráhy, které nekolidují s jinými. Věřím tedy, že i toto je práce pro mně, jen mě láká o něco méně, než pilotování.
A co se pilotování týče, to si nejspíš ještě v životě naplním.
pátek 19. května 2017
čtvrtý den pilotního screeningu
Dnes dopoledne jsem měl let na simulátoru a odpoledne testy Compass.
Přišel jsem do místnosti pro briefing ATR. Už tam byl kolega Honza a poslouchal vysvětlení ovládacích prvků a jak se letadlo řídí. Přisedl jsem si a poslechl jsem si to také. Poté instruktor ještě zopakoval pro mně to, co říkal na začátku Honzovi, ještě než jsem přišel.
Po briefingu jsem šel najít učitelku angličtiny. Vyhodnocovala zrovna nějaké poznámky. Pozdravil jsem a řekl jsem, že jsem se včera o sebe dostatečně nepostaral. Že mě její hodnocení naštvalo a ptal jsem se na její motivaci. Říkala něco o tom, že jsem si sebevědomě myslel, že mám vysokou úroveň, tak mi řekla, že nemám. Nadále jsem chtěl znát její motivaci, ale více jsem se nedozvěděl.
Já jsem tedy také nepůsobil zrovna sebejistě. Je to jeden z mých prvních kroků o to, abych se postaral o sebe. Nepovedl se mi úplně ideálně, ale jsem rád, že jsem ho udělal.
Myslím, že to mezi námi stále není úplně vyjasněné. Myslím, že si neuvědomuje, že jednala agresivně a já netuším, co přesně jí k tomu vyprovokovalo. Přesto jsem cítil, že z mé strany jsem se posunul dále a v případě, že se budeme i nadále potkávat, nebude mezi námi takové napětí. Na závěr se mi omluvila, že mě nechtěla urazit. Omluvu jsem přijal a rozloučil se.
Přišel jsem do místnosti pro briefing ATR. Už tam byl kolega Honza a poslouchal vysvětlení ovládacích prvků a jak se letadlo řídí. Přisedl jsem si a poslechl jsem si to také. Poté instruktor ještě zopakoval pro mně to, co říkal na začátku Honzovi, ještě než jsem přišel.
Po briefingu jsem šel najít učitelku angličtiny. Vyhodnocovala zrovna nějaké poznámky. Pozdravil jsem a řekl jsem, že jsem se včera o sebe dostatečně nepostaral. Že mě její hodnocení naštvalo a ptal jsem se na její motivaci. Říkala něco o tom, že jsem si sebevědomě myslel, že mám vysokou úroveň, tak mi řekla, že nemám. Nadále jsem chtěl znát její motivaci, ale více jsem se nedozvěděl.
Já jsem tedy také nepůsobil zrovna sebejistě. Je to jeden z mých prvních kroků o to, abych se postaral o sebe. Nepovedl se mi úplně ideálně, ale jsem rád, že jsem ho udělal.
Myslím, že to mezi námi stále není úplně vyjasněné. Myslím, že si neuvědomuje, že jednala agresivně a já netuším, co přesně jí k tomu vyprovokovalo. Přesto jsem cítil, že z mé strany jsem se posunul dále a v případě, že se budeme i nadále potkávat, nebude mezi námi takové napětí. Na závěr se mi omluvila, že mě nechtěla urazit. Omluvu jsem přijal a rozloučil se.
Simulátor ATR
Honza skončil a do simulátoru jsem šel já. Sedl jsem si do sedačky, upravili jsme její polohu, abych měl v zákrytu kuličky na předním skle. Vyzkoušel jsem si jak se drží řídící páka s berany a když jsem se ujistil, že mám uvolněnou polohu, tak jsme začali.
První příkaz byl vystoupejte do výšky 2000 stop, rychlostí 180 uzlů ve směru 240 stupňů. Instruktor řekl, jestli jsem porozuměl příkazu a po odsouhlasení jsme začali s nácvikem. Přidal jsem naplno plyn, nakláněl jsem berany, abychom nevyjeli z dráhy, jenže to bylo zbytečné, protože na zemi se letadlo ovládá zvláštní pákou a pedály. Páku i pedály ovládal v tu chvíli instruktor.
Letadlo nabralo během asi 10 sekund rychlost a instruktor mě upozornil, že již můžu zvedat. Přitáhl jsem páku k sobě a odlepili jsme se od země.
Stoupal jsem pod úhlem asi 10 stupňů. Všiml jsem si, že se blíží hladina 2000 stop, tak jsem potlačil páku a srovnal jsem letadlo. Zkontroloval jsem výšku, náklon a rychlost a zjistil jsem, že letíme rychleji a jsme v náklonu doprava. Stočil jsem berany doleva a letadlu chvíli trvalo, než se srovnalo. Levou rukou jsem někdy mezitím ubral trochu plynu.
Pak návodčí řekl nějaký další příkaz a já to opakoval a instruktor nastavoval pomocný ukazatel výšky a směru. Když řekl v jednom příkazu změnu všech tří parametrů, tak jsem si jedno z toho nezapamatoval.
Také bylo trochu náročné držet letadlo v rovině. Stačilo abych se víc soustředil na výšku nebo rychlost a už jsme někam zatáčeli :-)
Chtěl jsem udělat pravou zatáčku, začínám otáčet berany mírně doprava a letadlo se v té chvíli zhouplo, či co a bylo nakloněné doleva. Tak jsem prostě otočil berany víc a naklonili jsme se tolik, že jsme začali ztrácet výšku. Zkrátka kdykoliv jsem se příliš soustředil na jeden prvek ovládání, tak jsem ostatní neudržel.
Když jsem měl stoupat do 9000 stop, potkali jsme letadlo na kolizním kurzu a návodčí řekl, že mám zůstat na hladině 7000 stop. Koukl jsem se z okénka, ale byly tam jen mraky.
Let trval celkově asi 45 minut. Hodnocená část z toho byla 30 minut. Myslím, že se mi dařilo většinu letu udržovat požadované hodnoty.
Na konci letu jsme letěli kolem letiště Ruzyně. Měl jsem si ho pořádně prohlédnout a zapamatovat. Proletěli jsme rovnoběžně s drahou 24.
Návodčí ohlásil, že ukončuje navádění a že je na mně, abych si vybral dráhu na letišti a přistál. Instruktor se mě zeptal, jestli vím kde je letiště a já odpověděl, že je vzádu ne levé straně. Zatočil jsem doleva o 180° a začal jsem hledat letiště. Vpravo v předu v dálce byly nějaké budovy, připomnělo mi to pražský hrad, tak jsem si to namířil trochu vlevo od něj. Letěly jsme třeba 2 minuty a letiště nikde.
Kouknul jsem se do pravého okénka a ejhle. Pražský hrad měl nějakou deformovanou věž, která spíš připomínala tower na letišti. Oznámil jsem, že asi vidím tower, ale, že si nejsem jistý. Vedla tam nějaká dráha nebo silnice, ale byla monotóně šedivá a rostly u ní stromy. Řekl jsem, že asi vidím dráhu, ale že je mi divné, že u ní rostou stromy. Pak jsem zahlédl naváděcí světla, tak už jsem si byl jistý.
Z této části simulace jsem zklamaný, protože terén byl hodně plochý a letiště nevýrazné. Podle mě u ranveje určitě nerostou stromy.
Ohlásil jsem, že vidím dráhu a zatočil jsem doprava. Práh dráhy byl hodně blízko a byly jsme vlevo od dráhy. Řekl jsem, že bych zrušil přistání, protože jsem nevěřil tomu, že bych se trefil na začátek dráhy, ale instruktor řekl, ať přistanu.
Tak jsem zatočil hodně doprava a sledoval jsem, jak letíme na trávu mírně vlevo od dráhy. ATR by asi zvládlo přistát na travnaté ploše, ale já chtěl trefit dráhu. Znovu jsem hodně zabral doprava asi na sekundu a pak hned hodně doleva a dostal jsem se nad dráhu. Stále jsme mířili doprava mimo dráhu, ale podařilo se mi srovnat směr s dráhou a dopadli jsme na ní. Letadlo si poskočilo tak 30 metrů vysoko a po druhém dopadu se simulace zastavila.
Compass
Odpoledne jsme šli do počítačové učebny na testy compass. Testovalo se zda si dokážeme podle přístrojů představit letadlo v prostoru. Pak jsem joystickem a pedály udržoval ukazatele v nějaké hodnotě, což mi připomnělo hru, kde chodil opilec a měl dojít co nejdál.
Další test bylo udržet joystickem letadlo ve slalomové dráze. Z toho jsem byl hodně unavený, protože praporky na dráze se nepohybovali plynule, ale lagovali. Předpokládám, že byl problém ve výkonu počítače nebo v pomalém LCD.
Pak už si vzpomínám jen na matematiku, a fyziku. Matematika byla na čas a já nedopočítal poslední příklad. Na papíru jsem si vypočítal řešení pár sekund po limitu.
Testováním compass pro mě pilotní screening skončil. Ráno mi přišel email, že zítra budu mít psychologický pohovor s forenzním psychologem, ale že přesný seznam se ještě upřesní. Odpoledne pak přišel email, ve kterém bylo uvedeno, že ti co mají zítra pohovor dostali zprávu pomocí SMS. Přišlo mi divné, že mi poslali email a nenapsali do něj rovnou jestli mám naplánovaný pohovor, nebo ne. Co si pamatuji, tak ani na SMS se nedá spoléhat, myslím že může být doručena do 3 dnů od odeslání.
Pro jistotu jsem se ozval emailem, že s pohovorem nepočítám, protože jsem nedostal SMS a kdyby pro mě měli naplánován pohovor, ať se mi ozvou telefonicky. Na to jsem později dostal odpověď, že zítřejší pohovor se mě netýká a že žádná SMS je správně.
Byl jsem z toho zklamaný. Ráno jsem dostal email, kde mě informovali o zítřejším pohovoru a později mi to zruší a jasně neoznámí.
V pondělí tvrdili, že páteční forenzní psycholog má čas jen na několik kandidátů a že budou vybráni náhodně. To, že oznámili dnes ráno 7 z nás, že budeme mít pohovor a pak mě ze seznamu vyřadí spíše odpovídá systematickému výběru, než náhodnému.
Předpokládám, že místo mě zvolili jiného kandidáta, u kterého se jim bude hodit důkladnější profil osobnosti. Kandidáta u kterého se potřebují více ujistit, jak na tom je.
Přijímací pohovor
Po víkendu bych se měl dozvědět, zdali jsem zván na přijímací pohovor do Travel Service. Při angličtině jsem byl nervózní a to se odrazilo na mém výkonu, je tedy možné, že angličtinu jsem nesplnil. Ostatní testy cítím, že jsem splnil. Matematiku, fyziku a compass rozhodně, simulátor velmi pravděpodobně. Při testování psychiky jsem se cítil příjemně, tak i zde očekávám splnění požadavků.
Teď si tedy odpočinu a v pondělí čekám na oznámení výsledku.
středa 17. května 2017
třetí den pilotního screeningu
Dnešek byl kratší než předchozí dny. Na dnešek byla naplánována konverzace v angličtině a následně pohovor s psychology.
Než na mně přišla řada, dal jsem se do řeči s Honzou. Zjistil jsem, že si doma postavil simulátor Boeingu 737. Díly nakupuje ve Španělsku a Holandsku, něco koupil i v Číně. Přístrojovou desku vyrobily z monitorů, které zakryly stínítky imitující povrch desky. Nějaké části mají propojené na Arduino a myslím že i Raspbery, ale už si to přesně nepamatuji. Vlastně ani Honza netuší, jak přesně tyhle součástky fungují, programuje je Honzův známý.
Dnes byl tedy pohovor. Ještě před pohovorem jsem se koukl do svých poznámek, které jsem si udělal na individuálních lekcích s Káčou. Brzy jsem cítil, že se na to nechci koukat, tak jsem poslechl své pocity a papíry uklidil s vědomím toho, že takto je to v této situaci pro mě nejlepší.
Na pohovoru jsme se anglicky bavili o mojí minulosti, o tom, jak si vedu v testech. Ptala se mě, jestli znám výsledky z testů, tak jsem jí řekl, že ne. Ptala se mně, jak tedy vím, že jsem v testech uspěl. Odpověděl jsem, že nevím, že to prostě cítím.
Celkově jsme se bavily asi půl hodiny. Dvakrát jsem přeslechl co říkala, tak jsem jí požádal, aby mi to zopakovala. Několikrát jsem hledal slova, na chvíli jsem zmlkl, ale buď jsem si vzpomněl, nebo jsem to popsal jinak. Jednou jsem jí požádal, jestli by mi řekla opak k nějakému slovu, ale nechtěla :-) Také jsem měl problém s vyslovováním slova reliability. Asi jsem byl vystresovaný, protože tohle slovo jsem v pohodě používal v uplynulém týdnu při individuálních lekcích.
Na závěr se mě zeptala, jak vím že mám dostatečnou úroveň angličtiny. Řekl jsem jí, že na vysoké škole jsem absolvoval nejtěžší kurz, že v předminulé práci jsme komunikovali anglicky s Holaňdany, že v minulé práci jsem se účastnil několika jednání v angličtině. Řekl jsem, že usuzuji, že má úroveň je lepší než Intermediate. Na to odpověděla:
Před tím zhodnocením, jsem cítil že i tenhle test plním. Alespoň já za kritéria považuji být schopen rozumět a dorozumět se a to se dělo.
Bavili jsme se o dětství, původní rodině, mojí současné rodině. O mém snu létat, jak jsem se k němu dostal, jak ho chci naplnit. Co budu dělat, když neuspěji.
Skoro 10 minut jsem popisoval obchodování na burze. Co k tomu používám, jak vyhodnocuji příležitosti. Bavili jsme se také o kryptoměnách. V tu chvíli si druhá psycholožka přestala zapisovat, asi jí to pohltilo natolik, že se na zapisování zrovna nesoustředila. Bylo to znát i z toho, že se přisunula blíže a naklonila se směrem ke mně.
Když se mně první ptala, co odstartovalo práci na sobě, řekl jsem že to bylo narození mojí první dcery. Vlastně, že to začalo ještě před jejím narozením, kdy jsme si sehnali knihy o výchově dětí. Zmínil jsem se o Naomi Altdort a ona odpověděla, jak je krásné, jak nás děti dokáží nastartovat, že je to zmíněno i v názvu knihy. Vzpomněl jsem si na název Vychováváme děti a rosteme s nimi. Potěšilo mě, že to někdo další zná.
Zmínil jsem i situaci, kdy mě před chvílí angličtinářka zhodnotila, že rozhodně nemám lepší angličtinu než Intermediate. Řekl jsem, že vím, že v emailu bylo uvedeno, že neúspěch v jakéhokoliv části testů znamená nesplnění screeningu, ale že si myslím, že třeba angličtina se dá natrénovat a že kdybych byl ideálním kandidátem z hlediska ostatních kritérií, stále si mě mohou vybrat.
Než na mně přišla řada, dal jsem se do řeči s Honzou. Zjistil jsem, že si doma postavil simulátor Boeingu 737. Díly nakupuje ve Španělsku a Holandsku, něco koupil i v Číně. Přístrojovou desku vyrobily z monitorů, které zakryly stínítky imitující povrch desky. Nějaké části mají propojené na Arduino a myslím že i Raspbery, ale už si to přesně nepamatuji. Vlastně ani Honza netuší, jak přesně tyhle součástky fungují, programuje je Honzův známý.
Angličtina - pohovor
Ze všech plánovaných testů si nejméně věřím v angličtině. Jak již jsem psal v úvodním článku, myslím, že moje úroveň odpovídá úrovni B2 (upper intermediate). Posuzuji to podle toho, že jsem schopný všeho, co je uvedeno v definici:Studenti úrovně B2 rozumí většinou mluvenému slovu, které se zabývá běžnými problémy (televize, film). Obdobné je to i při čtení textů. Mohou též číst prózu psanou aktuálním jazykem. Jsou schopni plynule konverzovat s rodilými mluvčími ve známé oblasti. Dokáží vyjádřit svůj pohled na daný problém a hovořit o možných výhodách či nevýhodách. Dokáží napsat podrobný text ze své oblasti a podchytit v něm jasně jeho význam.A následujících věcí, které odpovídají úrovni C1 (Advanced), jsem schopen částečně:
Studenti úrovně C1 rozumí i nestrukturovanému projevu. Orientují se v pořadech rádia a televize. Rozumí a vciťují se do literárních textů, rozumí odborným textům. Flexibilně komunikují a vyjadřují své myšlenky jasně a bez obtíží. Jsou schopni jasně a podrobně hovořit o všech možných tématech. V psaném textu dokážou volit vhodný směr pro čtenáře.Vím, že mám problémy s využitím neobvyklých časů, časové souslednosti. Jsem přesvědčen, že existují i další chyby, které dělám, ale které si teď nevybavuji.
Dnes byl tedy pohovor. Ještě před pohovorem jsem se koukl do svých poznámek, které jsem si udělal na individuálních lekcích s Káčou. Brzy jsem cítil, že se na to nechci koukat, tak jsem poslechl své pocity a papíry uklidil s vědomím toho, že takto je to v této situaci pro mě nejlepší.
Na pohovoru jsme se anglicky bavili o mojí minulosti, o tom, jak si vedu v testech. Ptala se mě, jestli znám výsledky z testů, tak jsem jí řekl, že ne. Ptala se mně, jak tedy vím, že jsem v testech uspěl. Odpověděl jsem, že nevím, že to prostě cítím.
Celkově jsme se bavily asi půl hodiny. Dvakrát jsem přeslechl co říkala, tak jsem jí požádal, aby mi to zopakovala. Několikrát jsem hledal slova, na chvíli jsem zmlkl, ale buď jsem si vzpomněl, nebo jsem to popsal jinak. Jednou jsem jí požádal, jestli by mi řekla opak k nějakému slovu, ale nechtěla :-) Také jsem měl problém s vyslovováním slova reliability. Asi jsem byl vystresovaný, protože tohle slovo jsem v pohodě používal v uplynulém týdnu při individuálních lekcích.
Na závěr se mě zeptala, jak vím že mám dostatečnou úroveň angličtiny. Řekl jsem jí, že na vysoké škole jsem absolvoval nejtěžší kurz, že v předminulé práci jsme komunikovali anglicky s Holaňdany, že v minulé práci jsem se účastnil několika jednání v angličtině. Řekl jsem, že usuzuji, že má úroveň je lepší než Intermediate. Na to odpověděla:
No, it's not. It's definitely not.To mě naštvalo. Vzápětí jsem si uvědomil, že to je pouze její hodnocení. Pohovor jsme zakončili rozloučením a přáním úspěchu.
Před tím zhodnocením, jsem cítil že i tenhle test plním. Alespoň já za kritéria považuji být schopen rozumět a dorozumět se a to se dělo.
Psychologie - pohovor
Poté následoval pohovor se dvěmi psycholožkami.Bavili jsme se o dětství, původní rodině, mojí současné rodině. O mém snu létat, jak jsem se k němu dostal, jak ho chci naplnit. Co budu dělat, když neuspěji.
Skoro 10 minut jsem popisoval obchodování na burze. Co k tomu používám, jak vyhodnocuji příležitosti. Bavili jsme se také o kryptoměnách. V tu chvíli si druhá psycholožka přestala zapisovat, asi jí to pohltilo natolik, že se na zapisování zrovna nesoustředila. Bylo to znát i z toho, že se přisunula blíže a naklonila se směrem ke mně.
Když se mně první ptala, co odstartovalo práci na sobě, řekl jsem že to bylo narození mojí první dcery. Vlastně, že to začalo ještě před jejím narozením, kdy jsme si sehnali knihy o výchově dětí. Zmínil jsem se o Naomi Altdort a ona odpověděla, jak je krásné, jak nás děti dokáží nastartovat, že je to zmíněno i v názvu knihy. Vzpomněl jsem si na název Vychováváme děti a rosteme s nimi. Potěšilo mě, že to někdo další zná.
Zmínil jsem i situaci, kdy mě před chvílí angličtinářka zhodnotila, že rozhodně nemám lepší angličtinu než Intermediate. Řekl jsem, že vím, že v emailu bylo uvedeno, že neúspěch v jakéhokoliv části testů znamená nesplnění screeningu, ale že si myslím, že třeba angličtina se dá natrénovat a že kdybych byl ideálním kandidátem z hlediska ostatních kritérií, stále si mě mohou vybrat.
Cesta domů
Pořád mi nebylo dobře z toho, že mi angličtinářka zhodnotila mojí angličtinu. Uvědomil jsem si, že to je její neprofesionalita. Vždyť já jsem se jí na hodnocení nezeptal, tak proč mi ho říká? Došlo mi, že jsem se proti jejímu útoku neohradil. Přemýšlím o tom, že se za ní zítra zastavím a vyřeším to s ní.
Zítra bude let na simulátoru a cvičení Compass. Na obojí se těším.
úterý 16. května 2017
druhý den pilotního screeningu
Dnes jsme měli celý den skupinové psychotesty.
Dělali jsme asi 6 různých cvičení, ale nebudu je popisovat přesně. Zeptal jsem se psychologa Martina, zdali můžu zveřejnit nějaký úkol, ale byl jsem požádán o nezveřejnění. Podle Martina by se mohlo stát, že by napříště ve stejném testu uchazeči měli očekávání a stavěli by se kvůli němu do nějaké role a neprojevili by se jací opravdu jsou. Z toho důvodu nebudu popisovat cvičení, pouze vjemy, jaké jsem měl.
Včera jsme měli individuální písemné testy (předchozí blog), tak jsem se pouze na chodbě bavil se dvěma klukama, a zapamatoval jsem si jen jméno Ondry, který ale není z mojí skupiny.
Ráno jsme začali teamovou prací, což bylo fajn. Ihned ze začátku se tak ukázali naše teamové dispozice. Já jsem se u tohoto úkolu ujal aktivity ještě s dalšími dvěma kolegy a určovali jsme postup k vyřešení úkolu. Zapojil jsem se tak, že jsem analyzoval naše neúspěchy a navrhoval jsem řešení. Ve vedení jsem spolupracoval s kolegy a všichni jsme společně úkol zvládli provést.
Později jsme se představovali navzájem, kreslili jsme a popisovali naše vlastnosti. Takže jsem si zapamatoval nějaká jména kolegů, ale už mi zase vypadla. Nojo, kdybych je hned použil ve větě, jak doporučuje maminka Adama z Dožeň, co se dá, třeba bych si je pamatoval.
O přestávce jsem sledoval Cabin Crew Training, kde si nacvičovali postupy při nouzovém přistání. Z trupu letadla se ozvalo houkání, hučení (jak od motorů) a skrz okna bylo vidět, že zhasla světla. A zevnitř se ozvalo zpívání. Tedy, já myslel, že to je zpívání, nějaký motivační pokřik, ale bylo to spíš skandování Brace, Brace, Brace, Keep your heads down. Podobně, jako je k vidění ve videu z obdobného výcviku. Zeptal jsem se na to Honzy a pak jsem se o tom bavil ještě s kolegou, tuším že Tomášem.
Dozvěděl jsem se, že posádka křičí pokyny na pasažéry bez využití rozhlasu/megafonu protože nemusí být funkční. Potřebují mít nadrilován ten nejzákladnější postup. Já myslím, že by se dal rozhlas použít, že by se postupovalo stejně a v případě, že by fungoval by pasažéři mohli lépe slyšet.
Také jsem se dozvěděl, že v případě bezpečného nouzového přistání na letišti posádka vynese baterky, vysílačku, lékárničku, lékárnu, megafon a další věci, i když nejsou potřeba. Je to proto, že posádka driluje takovýto postup, aby ho mohli provést co nejrychleji v případě opravdové nouze a tak tento postup využívají vždy. Za mě je rozhodně lepší vzít si pár věcí navíc, když je to možné, než je tam v případě nouze nechat.
Dnešní práce ve skupině mě hodně bavila. Ačkoliv jsem na dnešek spal nanejvýš 6 hodin a ještě nekvalitně, dnešní cvičení bylo pro mě tak snadné a osvěžující, že jsem si ho užil. Teď sedím doma a přikrádá se únava.
Ještě včera jsem žil v domění, že pokud projdu, budu dělat pohovory u ČSA nebo Travel Service. Přemýšlel jsem, co chci víc.
ČSA je pro mě zavedená značka, prestižnější než Travel Service, ale po katastrofě Aeroflotu letu 593 z 23. března 1994 mám dojem, že Airbusy nemají domyšlené řídící a kontrolní mechanismy - alespoň v té době neměli. V případě letu 593 se totiž odpojila část autopilota, což bylo signalizováno jen jedním světýlkem na palubní desce, kde je světýlek snad stovka. Nevím, jestli je od té doby zpětná vazba vylepšena, ale piloti se alespoň trénují na tuto situaci.
Nemám tedy pocitově k Airbusům takovou důvěru. Je to ovlivněno i obecným míněním o francouzských autech, francouzských programátorech (pracoval jsem s uživatelským rozhranním settopboxu Sagem) a celkově francouzském sociálním státu, který podle mě podporuje neschopnost. Zvažoval jsem tedy, že bych se spíš přihlásil do Travel Service, který provozuje letadla Boeing - myslím, že se to hodí i do budoucna. Tuším, že Boeing prodává více letadel než Airbus.
Stále jsem však neměl úplně jasno. Když jsem se dnes dozvěděl, že uchazeči o MPL půjdou k Travel Service, zmizela mi nutnost volby a cítím teď o něco jasnější budoucnost :-)
Těším se na další testy, zítra bude mluvená angličtina a osobní psychologický rozbor.
Dělali jsme asi 6 různých cvičení, ale nebudu je popisovat přesně. Zeptal jsem se psychologa Martina, zdali můžu zveřejnit nějaký úkol, ale byl jsem požádán o nezveřejnění. Podle Martina by se mohlo stát, že by napříště ve stejném testu uchazeči měli očekávání a stavěli by se kvůli němu do nějaké role a neprojevili by se jací opravdu jsou. Z toho důvodu nebudu popisovat cvičení, pouze vjemy, jaké jsem měl.
Včera jsme měli individuální písemné testy (předchozí blog), tak jsem se pouze na chodbě bavil se dvěma klukama, a zapamatoval jsem si jen jméno Ondry, který ale není z mojí skupiny.
Ráno jsme začali teamovou prací, což bylo fajn. Ihned ze začátku se tak ukázali naše teamové dispozice. Já jsem se u tohoto úkolu ujal aktivity ještě s dalšími dvěma kolegy a určovali jsme postup k vyřešení úkolu. Zapojil jsem se tak, že jsem analyzoval naše neúspěchy a navrhoval jsem řešení. Ve vedení jsem spolupracoval s kolegy a všichni jsme společně úkol zvládli provést.
Později jsme se představovali navzájem, kreslili jsme a popisovali naše vlastnosti. Takže jsem si zapamatoval nějaká jména kolegů, ale už mi zase vypadla. Nojo, kdybych je hned použil ve větě, jak doporučuje maminka Adama z Dožeň, co se dá, třeba bych si je pamatoval.
O přestávce jsem sledoval Cabin Crew Training, kde si nacvičovali postupy při nouzovém přistání. Z trupu letadla se ozvalo houkání, hučení (jak od motorů) a skrz okna bylo vidět, že zhasla světla. A zevnitř se ozvalo zpívání. Tedy, já myslel, že to je zpívání, nějaký motivační pokřik, ale bylo to spíš skandování Brace, Brace, Brace, Keep your heads down. Podobně, jako je k vidění ve videu z obdobného výcviku. Zeptal jsem se na to Honzy a pak jsem se o tom bavil ještě s kolegou, tuším že Tomášem.
Dozvěděl jsem se, že posádka křičí pokyny na pasažéry bez využití rozhlasu/megafonu protože nemusí být funkční. Potřebují mít nadrilován ten nejzákladnější postup. Já myslím, že by se dal rozhlas použít, že by se postupovalo stejně a v případě, že by fungoval by pasažéři mohli lépe slyšet.
Také jsem se dozvěděl, že v případě bezpečného nouzového přistání na letišti posádka vynese baterky, vysílačku, lékárničku, lékárnu, megafon a další věci, i když nejsou potřeba. Je to proto, že posádka driluje takovýto postup, aby ho mohli provést co nejrychleji v případě opravdové nouze a tak tento postup využívají vždy. Za mě je rozhodně lepší vzít si pár věcí navíc, když je to možné, než je tam v případě nouze nechat.
Dnešní práce ve skupině mě hodně bavila. Ačkoliv jsem na dnešek spal nanejvýš 6 hodin a ještě nekvalitně, dnešní cvičení bylo pro mě tak snadné a osvěžující, že jsem si ho užil. Teď sedím doma a přikrádá se únava.
Ještě včera jsem žil v domění, že pokud projdu, budu dělat pohovory u ČSA nebo Travel Service. Přemýšlel jsem, co chci víc.
ČSA je pro mě zavedená značka, prestižnější než Travel Service, ale po katastrofě Aeroflotu letu 593 z 23. března 1994 mám dojem, že Airbusy nemají domyšlené řídící a kontrolní mechanismy - alespoň v té době neměli. V případě letu 593 se totiž odpojila část autopilota, což bylo signalizováno jen jedním světýlkem na palubní desce, kde je světýlek snad stovka. Nevím, jestli je od té doby zpětná vazba vylepšena, ale piloti se alespoň trénují na tuto situaci.
Nemám tedy pocitově k Airbusům takovou důvěru. Je to ovlivněno i obecným míněním o francouzských autech, francouzských programátorech (pracoval jsem s uživatelským rozhranním settopboxu Sagem) a celkově francouzském sociálním státu, který podle mě podporuje neschopnost. Zvažoval jsem tedy, že bych se spíš přihlásil do Travel Service, který provozuje letadla Boeing - myslím, že se to hodí i do budoucna. Tuším, že Boeing prodává více letadel než Airbus.
Stále jsem však neměl úplně jasno. Když jsem se dnes dozvěděl, že uchazeči o MPL půjdou k Travel Service, zmizela mi nutnost volby a cítím teď o něco jasnější budoucnost :-)
Těším se na další testy, zítra bude mluvená angličtina a osobní psychologický rozbor.
první den pilotního screeningu
Mám za sebou první den pilotního screeningu MPL v CATC na letišti Ruzyně.
Dostali jsme zadání a začal jsem počítat. Bylo to docela snadné, asi tak na polovinu by stačila základoškolská matematika a fyzika. Zbytek se dal odvodit s lehkou znalostí středoškolské matematiky a s využitím vzorečků, které byly u některých příkladů.
Zasekl jsem se ale na jednom příkladu, u kterého byl uvedený vzoreček pro výpočet, ale když jsem ho použil, vyšel mi výsledek blbě. Nakonec se mi podařilo na základě zmíněného vzorečku sestavit vlastní a s ním jsem dosáhl výsledku, který mi dává smysl.
V testu jsem odhalil také 2 chytáky, na což jsem pyšný :-)
Fyzika a matematika
Jako první jsme měli test fyziky a matematiky. Před testem jsem si představoval, že by tam mohli být matice a vektory a to už jsem delší dobu nepoužíval, ale věřil jsem si, že bych to nějak odvodil. Fyziku jsem měl na základní škole a pak jeden semestr na vysoké, ale ani toho jsem se nebál, neboť základní fyzikální jevy sleduji kolem sebe docela často a celkem tomu rozumím.Dostali jsme zadání a začal jsem počítat. Bylo to docela snadné, asi tak na polovinu by stačila základoškolská matematika a fyzika. Zbytek se dal odvodit s lehkou znalostí středoškolské matematiky a s využitím vzorečků, které byly u některých příkladů.
Zasekl jsem se ale na jednom příkladu, u kterého byl uvedený vzoreček pro výpočet, ale když jsem ho použil, vyšel mi výsledek blbě. Nakonec se mi podařilo na základě zmíněného vzorečku sestavit vlastní a s ním jsem dosáhl výsledku, který mi dává smysl.
V testu jsem odhalil také 2 chytáky, na což jsem pyšný :-)
Angličtina písemně
Poté následoval test z angličtiny. Když jsem minulý týden vyplňoval cvičně jeden test, zjistil jsem, že dělám nějaké chyby, kterým nerozumím. Zařídil jsem si tedy prozatím 2 lekce individuální výuky. Dost mi to pomohlo, ale ještě jsem si nezapamatoval jak se přesně používá časování v podmínkových větách. Je tedy možné, že v testu jsem udělal přesně tuto chybu a pak možná pár dalších. Většinu jsem podle mě vyplnil správně.Psychotesty
Dostali jsme tlustou obálku ve které bylo několik testů. Na začátku psychotestů nám psycholog řekl, že vyplníme 600 otázek, tak ať nad nimi nepřemýšlíme dlouho, protože deadline bude v 18 hodin. Vypočítal jsem si, že musím dát průměrně více než 3 za minutu (zbývali 3 hodiny času).
Již v prvním testu bylo asi 580 otázek a já to měl hotové možná dřív než za hodinu. Vyplnil jsem i druhý test, který nám psycholog popsal (ten mě stál dost úsilí) a myslel jsem si, že to je vše a že zbytek obálky se bude vyplňovat třeba zítra na skupinových psychotestech. Jenže to tak nebylo. Těch 600 otázek o kterých psycholog mluvil se týkalo jen začátku :-(
Další test byl stejného typu jako předchozí, takže jsem na to vynaložil zase strašně moc úsilí. V těch dvou testech bylo dohromady asi 40 úkolů, ale jejich vyplňování mi zabralo možná hodinu.
Naštěstí poslední 2 testy byly jednodušší. Jeden byl klasický IQ test (tam si myslím, že jsem vyplnil vše správně) a poslední byl test emoční inteligence.
Domů jsem odcházel vyčerpaný (hlavně z psychotestů) a šťastný.
pátek 28. dubna 2017
věda je převlečená víra
Nedávno jsme se doma už poněkolikáté dostali k tématu, že věda je převlečená víra. Já to tak vnímám, ale lidé v okolí to ještě nechápou. K poslední debatě nás právě přivedla komunikace s kamarádkou, která napsala, že jí víra nestačí a potřebuje opodstatněné argumenty, které poskytuje exaktní věda.
Nejprve jsem si myslel, že medicína není exaktní věda, tak jsem si nejprve přečetl popis exaktních věd na Wikipedii a uvěřil jsem, že medicína se dá považovat za exaktní vědu. Podle mě například psychologie patří do medicíny a psychologie není exaktní věda, protože se nelze v modelu oprostit od interakcí sledovaného subjektu. Z toho důvodu nepovažuji celou medicínu za exaktní vědu, ale pouze její části.
Exaktní věda znamená, že opakované testy na určitém modelu vrací přesné výsledky. Přesné znamená, že měřené hodnoty jsou v rámci určitých odchylek stejné. Jenže přesné neznamená správné. Ve vědeckém přístupu se tedy teorie považuje za správnou do doby, kdy se vyskytne důkaz který ji vyvrátí.
Ve vědě se nedá prokázat, že výsledek je správný, dá se pouze dokázat, že teorie je nesprávná.
Kdokoliv považuje vědecké výstupy za správné pouze aplikuje svoji víru. I vědci mají víru. Projevuje se to tím, že nejprve stvoří teorii a poté ji ověří. V tom slově se to právě ukazuje. Vědec věří ve správnost teorie a její ověření je následné utvrzení víry na základě vnějších důkazů.
Tvrdím, že většina z nás má víru ve vědecké poznání. Důkaz je jednoduchý: ověřili jste všechny teorie, kterým věříte? Nejspíš ne a nejspíš se o to ani nepokoušíte, protože máte dostatečnou víru. Kdybyste víru neměli, stále byste ověřovali vědecké výstupy. Vlastně stejně byste se i chovali, kdybyste měli víru v nesprávnost teorie.
Je to tedy jednoduché - věříme ve správnost vědy, ale jsme ovlivňováni prohlášeními, že víra je méněcenná oproti vědě. Spousta lidí si to myslí a přitom jen věří ve vědu. A o co více věří, o to více se bijí za svou víru a vedou svou náboženskou válku proti jinověrcům.
Nejprve jsem si myslel, že medicína není exaktní věda, tak jsem si nejprve přečetl popis exaktních věd na Wikipedii a uvěřil jsem, že medicína se dá považovat za exaktní vědu. Podle mě například psychologie patří do medicíny a psychologie není exaktní věda, protože se nelze v modelu oprostit od interakcí sledovaného subjektu. Z toho důvodu nepovažuji celou medicínu za exaktní vědu, ale pouze její části.
Exaktní věda znamená, že opakované testy na určitém modelu vrací přesné výsledky. Přesné znamená, že měřené hodnoty jsou v rámci určitých odchylek stejné. Jenže přesné neznamená správné. Ve vědeckém přístupu se tedy teorie považuje za správnou do doby, kdy se vyskytne důkaz který ji vyvrátí.
Ve vědě se nedá prokázat, že výsledek je správný, dá se pouze dokázat, že teorie je nesprávná.
Kdokoliv považuje vědecké výstupy za správné pouze aplikuje svoji víru. I vědci mají víru. Projevuje se to tím, že nejprve stvoří teorii a poté ji ověří. V tom slově se to právě ukazuje. Vědec věří ve správnost teorie a její ověření je následné utvrzení víry na základě vnějších důkazů.
Tvrdím, že většina z nás má víru ve vědecké poznání. Důkaz je jednoduchý: ověřili jste všechny teorie, kterým věříte? Nejspíš ne a nejspíš se o to ani nepokoušíte, protože máte dostatečnou víru. Kdybyste víru neměli, stále byste ověřovali vědecké výstupy. Vlastně stejně byste se i chovali, kdybyste měli víru v nesprávnost teorie.
Je to tedy jednoduché - věříme ve správnost vědy, ale jsme ovlivňováni prohlášeními, že víra je méněcenná oproti vědě. Spousta lidí si to myslí a přitom jen věří ve vědu. A o co více věří, o to více se bijí za svou víru a vedou svou náboženskou válku proti jinověrcům.
středa 19. dubna 2017
nejhorší varianta stavby metra D
Dnes jsem si přečetl, že Praha se chce pustit do výstavby metra D i když nemá dokončen výkup potřebných pozemků. Rozhodli se pro variantu, kdy postaví pouze 2 stanice, ke kterým mohou snadno získat pozemky.
Na první pohled to může vypadat rozumně, začít stavět takovou část, ke které mohou získat pozemky. Po krátkém zamyšlení se ale ukáže, že je to plýtvání penězi. Celková cena za výkup pozemků tímto vzroste.
Dokud nemá zájemce vykoupeny všechny potřebné pozemky, může zkoušet vykoupit pozemky za nižší cenu, než když je zřejmý jeho záměr a on ho již nemůže snadno měnit. Tím, že Praha postaví první stanice metra se tento záměr uzamkne. Již nebude možné levně změnit trasování. Praha bude odkázána na nutnost vykoupit další pozemky i za vyšší cenu, nebo živořit s pár stanicemi.
V případě metra D je již několik (desítek) let znám záměr, kde by měly být vybudovány stanice. Majitelé zmíněných pozemků tak mohou vyžadovat vyšší cenu, protože nemají konkurenci.
Nejistota ohledně toho, zdali se brzo začne stavět metro, a tudíž bude mít Praha velký zájem o vykoupení pozemků, je faktor, který prozatím drží ceny pozemků níže. Pokud by majitel pozemku chtěl pozemek prodat, dostane od kupce více peněz, pokud se metro bude stavět brzy, než když není jisté, jestli se vůbec někdy bude stavět.
Státní a obecní instituce nemají potřebu pracovat efektivně. Jak by vypadala situace, kdy by soukromý investor chtěl vybudovat metro?
Investor by jednal nejenom s majiteli pozemků, kde plánuje stanice, ale i s majiteli pozemků, kde by mohli být stanice umístěny alternativně. Může vykupovat potřebné i alternativní pozemky.
Vykoupením pozemků by dal najevo, v jaké trase by metro pravděpodobně vedlo, ale stále může upřednostnit jinou trasu, která by vyšla levněji. Následně by nevyužité pozemky poté třeba znovu odprodal. I kdyby prodal za nižší cenu, než nakoupil, stále by mohl ušetřit oproti variantě, kdy má zájem o konkrétní pozemek a vlastník to ví.
Ještě levněji by vyšlo, kdyby uzavíral smlouvy o pozdějším vykoupení pozemků. Tím by se na katastru neprojevilo, kudy by která trasa mohla vést. Majitelé pozemků by si navzájem konkurovali a neměli by přehled o tom, jak je která trasa rozpracovaná.
Investor by v průběhu uzavírání potřebných smluv stále vyhodnocoval která varianta je pro něj nejvýhodnější. Jakmile by měl investor všechny potřebné smlouvy pro jednu trasu, mohl by i nadále usilovat o trasu výhodnější. Když by majitelům pozemků dal najevo, že má zájem koupit jejich pozemek, ale protože disponuje náhradní trasou, majitel pozemku by cítil konkurenci a cena by byla nižší.
Investor by začal stavět metro až ve chvíli, kdyby cítil jistotu, že mu projekt vydělá a nebude se mu prodražovat oproti plánům. Postavit 2 stanice nevypadá na řádné nakládání se svěřenými prostředky.
Představitelé Prahy, místo aby řešili problém s vykupováním pozemků, se soustředí na vybudování dvou stanic metra se sporným přínosem.
Plánovaná stanice Olbrachtova je poblíž metra Pankrác i Budějovická. Z obou se tam dá dojít asi za 10 minut pěšky. Aktuálně tam projíždí z obou stanic několik autobusových linek. Přínos v otevření trasy pro cestující tedy bude minimální.
Výstavbu metra by to mohlo urychlit pouze v případě, že by ihned po vyrubání stanic pokračovalo rubání směrem k dalším stanicím. Pokud ty v té době nebudou mít vykoupené pozemky, nejspíš se stavba stejně zastaví a žádné urychlení se neprojeví.
Adriana Krnáčová poukazuje na to, že se zde vyzkouší automatický provoz metra. To vypadá, že v dnešní době, kdy již v několika městech na světě jezdí automatické soupravy, na silnicích se objevují autonomní vozy, nedůvěřují automatickému provozu metra v Praze.
Nevýhody tohoto řešení, jsou kromě zdražení výkupu pozemků i neefektivní obslužnost stanice Olbrachtova, která je v současnosti pokrytá lépe autobusy, než metrem pendlujícím mezi dvěmi stanicemi. Provoz souprav bude nejspíš dražší v přepočtu na pasažéra, než v případě autobusu.
Přerušení prací na budování trasy metra a opětovné zahájení je nákladnější, než když razící štít razí bez zastavení.
Provoz na trase D může mít smysl, pokud se postaví trasa alespoň na Nové Dvory, nejlépe až do Písnice, protože bližší stanice jsou nyní snadno dostupné autobusy ze stanic Pankrác, Budějovická a Kačerov. Dále také může mít smysl propojit Pankrác a Náměstí Míru, což by odlehčilo provozu přes Nuselský most. Kratší trasy nejsou v současnosti ekonomické.
Myslím, že pro Pražany, potažmo všechny občany ČR, je výhodnější nemít metro D, než jeho postavení v této formě.
Na první pohled to může vypadat rozumně, začít stavět takovou část, ke které mohou získat pozemky. Po krátkém zamyšlení se ale ukáže, že je to plýtvání penězi. Celková cena za výkup pozemků tímto vzroste.
Dokud nemá zájemce vykoupeny všechny potřebné pozemky, může zkoušet vykoupit pozemky za nižší cenu, než když je zřejmý jeho záměr a on ho již nemůže snadno měnit. Tím, že Praha postaví první stanice metra se tento záměr uzamkne. Již nebude možné levně změnit trasování. Praha bude odkázána na nutnost vykoupit další pozemky i za vyšší cenu, nebo živořit s pár stanicemi.
V případě metra D je již několik (desítek) let znám záměr, kde by měly být vybudovány stanice. Majitelé zmíněných pozemků tak mohou vyžadovat vyšší cenu, protože nemají konkurenci.
Nejistota ohledně toho, zdali se brzo začne stavět metro, a tudíž bude mít Praha velký zájem o vykoupení pozemků, je faktor, který prozatím drží ceny pozemků níže. Pokud by majitel pozemku chtěl pozemek prodat, dostane od kupce více peněz, pokud se metro bude stavět brzy, než když není jisté, jestli se vůbec někdy bude stavět.
Státní a obecní instituce nemají potřebu pracovat efektivně. Jak by vypadala situace, kdy by soukromý investor chtěl vybudovat metro?
Investor by jednal nejenom s majiteli pozemků, kde plánuje stanice, ale i s majiteli pozemků, kde by mohli být stanice umístěny alternativně. Může vykupovat potřebné i alternativní pozemky.
Vykoupením pozemků by dal najevo, v jaké trase by metro pravděpodobně vedlo, ale stále může upřednostnit jinou trasu, která by vyšla levněji. Následně by nevyužité pozemky poté třeba znovu odprodal. I kdyby prodal za nižší cenu, než nakoupil, stále by mohl ušetřit oproti variantě, kdy má zájem o konkrétní pozemek a vlastník to ví.
Ještě levněji by vyšlo, kdyby uzavíral smlouvy o pozdějším vykoupení pozemků. Tím by se na katastru neprojevilo, kudy by která trasa mohla vést. Majitelé pozemků by si navzájem konkurovali a neměli by přehled o tom, jak je která trasa rozpracovaná.
Investor by v průběhu uzavírání potřebných smluv stále vyhodnocoval která varianta je pro něj nejvýhodnější. Jakmile by měl investor všechny potřebné smlouvy pro jednu trasu, mohl by i nadále usilovat o trasu výhodnější. Když by majitelům pozemků dal najevo, že má zájem koupit jejich pozemek, ale protože disponuje náhradní trasou, majitel pozemku by cítil konkurenci a cena by byla nižší.
Investor by začal stavět metro až ve chvíli, kdyby cítil jistotu, že mu projekt vydělá a nebude se mu prodražovat oproti plánům. Postavit 2 stanice nevypadá na řádné nakládání se svěřenými prostředky.
Představitelé Prahy, místo aby řešili problém s vykupováním pozemků, se soustředí na vybudování dvou stanic metra se sporným přínosem.
Plánovaná stanice Olbrachtova je poblíž metra Pankrác i Budějovická. Z obou se tam dá dojít asi za 10 minut pěšky. Aktuálně tam projíždí z obou stanic několik autobusových linek. Přínos v otevření trasy pro cestující tedy bude minimální.
Výstavbu metra by to mohlo urychlit pouze v případě, že by ihned po vyrubání stanic pokračovalo rubání směrem k dalším stanicím. Pokud ty v té době nebudou mít vykoupené pozemky, nejspíš se stavba stejně zastaví a žádné urychlení se neprojeví.
Adriana Krnáčová poukazuje na to, že se zde vyzkouší automatický provoz metra. To vypadá, že v dnešní době, kdy již v několika městech na světě jezdí automatické soupravy, na silnicích se objevují autonomní vozy, nedůvěřují automatickému provozu metra v Praze.
Nevýhody tohoto řešení, jsou kromě zdražení výkupu pozemků i neefektivní obslužnost stanice Olbrachtova, která je v současnosti pokrytá lépe autobusy, než metrem pendlujícím mezi dvěmi stanicemi. Provoz souprav bude nejspíš dražší v přepočtu na pasažéra, než v případě autobusu.
Přerušení prací na budování trasy metra a opětovné zahájení je nákladnější, než když razící štít razí bez zastavení.
Provoz na trase D může mít smysl, pokud se postaví trasa alespoň na Nové Dvory, nejlépe až do Písnice, protože bližší stanice jsou nyní snadno dostupné autobusy ze stanic Pankrác, Budějovická a Kačerov. Dále také může mít smysl propojit Pankrác a Náměstí Míru, což by odlehčilo provozu přes Nuselský most. Kratší trasy nejsou v současnosti ekonomické.
Myslím, že pro Pražany, potažmo všechny občany ČR, je výhodnější nemít metro D, než jeho postavení v této formě.
pondělí 17. dubna 2017
pilotní screening
V dětství jsem chtěl být pilotem letadla, ale vydal jsem se jinou životní cestou. Stále mě baví sledovat letadla, přemýšlím o létání vírníkem a skákání s padákem. Před lety jsem si udělal parašutistický výcvik, seskákal jsem předepsaný počet seskoků s automatickým otevřením padáku (na trhačku) a navázal jsem na to pokračujícím výcvikem, kdy jsem padal volným pádem (stabilizovaným padáčkem) a hlavní padák jsem si již otevřel sám.
Seskoky jsem si užíval. Pocit volnosti, nadhledu, moci a zodpovědnosti za vlastní život, to vše mě na skákání baví.
Nedávno jsem si uvědomil, že mě práce v posledních zaměstnáních vyčerpávala, protože nespadala do toho o co se zajímám. Baví mě letectví, kosmonautika, technologie. Programování TV a e-shopů není to co by mě naplňovalo.
Občas, když letadla přilétají do Prahy Ruzyně na dráhu 30, tak letí pouze několik set metrů od našeho bytu. V takovém případě rád s dětmi sleduji prolétající stroje, obzvláště A 380, protože se mi líbí, jak je velké. Někdy sleduji letadla na webu flight radaru, občas zajedeme na nákup do Šestky a sledujeme letadla ze střechy.
Několikrát jsem narazil na různé články o práci pilota nebo řídícího leteckého provozu. Vnímám, že pro oboje mám předpoklady. Když jsem si články četl, cítil jsem touhu být pilotem nebo řídícím, ale ze článků vyplývalo, že je potřeba perfektní angličtina. Perfektní angličtinou neoplývám, zvládám se domluvit, zvládám poslouchat filmy v angličtině a většině toho co říkají rozumím. Angličtinu v tomto případě cítím jako nedostatečnou orpoti tomu, co ve článcích psali. Také jsem netušil, jak se stát pilotem nebo řídícím - články výcvik nezmiňovali, předpokládal jsem, že se to studuje na vysoké škole. Zasnil jsem se, ale nijak reálně jsem o možnosti být pilotem nebo řídícím neuvažoval.
Před měsícem jsem na Youtube narazil na kanál Captain Joe, kde jsem se koukal na popis různých součástí letadel. Většina pro mě byla opakováním, dozvěděl jsem se ale i dost nového. Pocítil jsem opět chuť pilotovat letadla a začal jsem hledat možnost, jak se stát pilotem dopravních letadel a narazil jsem na výcvik Multi Crew Pilot. V popisu požadují angličtinu úrovně B2, což je asi moje úroveň. Chtěl jsem se hned přihlásit, ale formulář nefungoval. Nechal jsem to tedy být.
Pak zhruba za týden jsem se bavil s Terkou a uvědomil jsem si, že chci být pilotem. Znovu jsem si našel formulář, tentokrát již fungoval, tak jsem se přihlásil. Dostal jsem email se žádostí o motivační dopis a CV. Oboje jsem poslal a nyní očekávám odpověď.
Těším se na screening. Screening trvá 2 týdny a očekávám, že se o sobě dost dozvím. Měl by tam být test koordinace pohybů rukou + nohou + očí, jednoduchá matematika, test krátkodobé paměti, test řízení dvou konkurenčních úkolů, prostorová orientace, test techniky/fyziky, test mluvené a psané angličtiny, test profilu osobnosti. V rámci screeningu je testování předpokladů k létání, které se testuje v simulátoru, na to se hodně těším.
Z toho, co jsem zjistil že screening obsahuje, si myslím, že vše zvládnu. Jsou to věci které mě baví, které často používám. Na vysoké škole (před 13 lety) jsem si dokázal zapamatovat 12 číslic, dnes to bude asi méně.
V simulátoru jsem ještě nelétal. Dříve jsem hrál na počítači hry, kde jsem ovládal letadlo nebo vesmírnou stíhačku, takže orientaci v prostoru mám. Když jsem skákal s padákem, tak jsem letiště také našel a úspešně na něm přistál. Předpokládám, že lekce v simulátoru bude o dost intenzivnější zážitek než hraní na PC. Také bude zaměřena i na další úkoly, než jen prostorovou orientaci.
Pokud se chcete také stát pilotem, můžete se přihlásit na screening MPL. Uzávěrka letošního screeningu je 7.5.
Já už se nemohu dočkat :-)
Seskoky jsem si užíval. Pocit volnosti, nadhledu, moci a zodpovědnosti za vlastní život, to vše mě na skákání baví.
Nedávno jsem si uvědomil, že mě práce v posledních zaměstnáních vyčerpávala, protože nespadala do toho o co se zajímám. Baví mě letectví, kosmonautika, technologie. Programování TV a e-shopů není to co by mě naplňovalo.
Občas, když letadla přilétají do Prahy Ruzyně na dráhu 30, tak letí pouze několik set metrů od našeho bytu. V takovém případě rád s dětmi sleduji prolétající stroje, obzvláště A 380, protože se mi líbí, jak je velké. Někdy sleduji letadla na webu flight radaru, občas zajedeme na nákup do Šestky a sledujeme letadla ze střechy.
Několikrát jsem narazil na různé články o práci pilota nebo řídícího leteckého provozu. Vnímám, že pro oboje mám předpoklady. Když jsem si články četl, cítil jsem touhu být pilotem nebo řídícím, ale ze článků vyplývalo, že je potřeba perfektní angličtina. Perfektní angličtinou neoplývám, zvládám se domluvit, zvládám poslouchat filmy v angličtině a většině toho co říkají rozumím. Angličtinu v tomto případě cítím jako nedostatečnou orpoti tomu, co ve článcích psali. Také jsem netušil, jak se stát pilotem nebo řídícím - články výcvik nezmiňovali, předpokládal jsem, že se to studuje na vysoké škole. Zasnil jsem se, ale nijak reálně jsem o možnosti být pilotem nebo řídícím neuvažoval.
Před měsícem jsem na Youtube narazil na kanál Captain Joe, kde jsem se koukal na popis různých součástí letadel. Většina pro mě byla opakováním, dozvěděl jsem se ale i dost nového. Pocítil jsem opět chuť pilotovat letadla a začal jsem hledat možnost, jak se stát pilotem dopravních letadel a narazil jsem na výcvik Multi Crew Pilot. V popisu požadují angličtinu úrovně B2, což je asi moje úroveň. Chtěl jsem se hned přihlásit, ale formulář nefungoval. Nechal jsem to tedy být.
Pak zhruba za týden jsem se bavil s Terkou a uvědomil jsem si, že chci být pilotem. Znovu jsem si našel formulář, tentokrát již fungoval, tak jsem se přihlásil. Dostal jsem email se žádostí o motivační dopis a CV. Oboje jsem poslal a nyní očekávám odpověď.
Těším se na screening. Screening trvá 2 týdny a očekávám, že se o sobě dost dozvím. Měl by tam být test koordinace pohybů rukou + nohou + očí, jednoduchá matematika, test krátkodobé paměti, test řízení dvou konkurenčních úkolů, prostorová orientace, test techniky/fyziky, test mluvené a psané angličtiny, test profilu osobnosti. V rámci screeningu je testování předpokladů k létání, které se testuje v simulátoru, na to se hodně těším.
Z toho, co jsem zjistil že screening obsahuje, si myslím, že vše zvládnu. Jsou to věci které mě baví, které často používám. Na vysoké škole (před 13 lety) jsem si dokázal zapamatovat 12 číslic, dnes to bude asi méně.
V simulátoru jsem ještě nelétal. Dříve jsem hrál na počítači hry, kde jsem ovládal letadlo nebo vesmírnou stíhačku, takže orientaci v prostoru mám. Když jsem skákal s padákem, tak jsem letiště také našel a úspešně na něm přistál. Předpokládám, že lekce v simulátoru bude o dost intenzivnější zážitek než hraní na PC. Také bude zaměřena i na další úkoly, než jen prostorovou orientaci.
Pokud se chcete také stát pilotem, můžete se přihlásit na screening MPL. Uzávěrka letošního screeningu je 7.5.
Já už se nemohu dočkat :-)
sobota 15. dubna 2017
Orion: Na vaření
Chtěl jsem koupit čokoládu na vaření, tak jsem zamířil do obchodu u nás na sídlišti. U regálů s čokoládami jsem si všimnul dvou výrobků na vaření od výrobců Figaro a Orion. Měly podobnou cenu, stejnou váhu, tak jsem se chtěl kouknout na složení.
Na obalu Figara bylo na zadní straně napsáno složení. Zjistil jsem, že obsahuje palmový tuk a asi 35 % kakaa. Chci kupovat co nejméně palmového tuku, tak mě ještě zajímalo složení Orionu.
Koukl jsem se na zadní stranu obalu a uviděl jsem návod na přípravu bábovky, složení jsem neviděl. Otočil jsem tedy čokoládu na přední stranu a tam také složení nebylo. K čemu mi výrobce popisuje recept na bábovku, když si ho mohu pohodlně vyhledat jinde? A k čemu mi je recept na bábovku, když chci připravit jiné jídlo?
Znovu jsem zkontroloval zadní stranu a všiml jsem si tabulky energetické hodnoty a poměru tuků, cukrů atd, ale složení jsem neviděl. Ještě mě napadlo, že by mohlo být pod přehybem obalu. Přišlo mi to málo pravděpodobné, napadlo mě, že by to bylo možné, kdyby stroj špatně nařezal obal a tak by to bylo posunuté.
Nadzvihl jsem přehyb a objevil jsem složení. Začetl jsem se a objevil jsem kromě palmového oleje ještě další látky, které nechci kupovat namísto opravdové čokolády. Nakonec jsem se kouknul, kolik % kakaa obsahuje a cítil jsem se zmatený. Podíl kakaové hmoty nebyl vyčíslen, kakaového přášku bylo 4 %. Usuzuji tedy, že tato nečokoláda má zruba 1/10 kakaa, co obsahuje Figaro. Když jsem si to uvědomil, tak jsem se v obchodě nahlas rozesmál.
Chvíli předtím jsem považoval schování složení za omyl, ale uvědomil jsem si, že to je nejspíš úmyslné. Stejně tak je úmyslné zaplnění prázdného místa zbytečným receptem na bábovku - zákazníci by mohli být podezřívaví, když by zadní strana byla prázdná, je možné odvést pozornost něčím jiným. Výrobek nemá v názvu čokoláda, protože neobsahuje dost čokoládové hmoty - z mého pohledu skoro žádnou, místo toho má spoustu exotických tuků, emulgátorů a dalších plniv. Protože by si zákazníci mohli uvědomit, že to co kupují jsou náhražky a né čokoláda, chápu úmyslné schování složení.
Tímto u mně vzbudil Orion nedůvěru ke svým produktům. Mám potřebu se o tuto zkušenost podělit a upozornit ostatní na tyto obchodní praktiky. Cítím, že pokud budu příště chtít čokoládu, dám přednost jiné značce.
Na obalu Figara bylo na zadní straně napsáno složení. Zjistil jsem, že obsahuje palmový tuk a asi 35 % kakaa. Chci kupovat co nejméně palmového tuku, tak mě ještě zajímalo složení Orionu.
Koukl jsem se na zadní stranu obalu a uviděl jsem návod na přípravu bábovky, složení jsem neviděl. Otočil jsem tedy čokoládu na přední stranu a tam také složení nebylo. K čemu mi výrobce popisuje recept na bábovku, když si ho mohu pohodlně vyhledat jinde? A k čemu mi je recept na bábovku, když chci připravit jiné jídlo?
Znovu jsem zkontroloval zadní stranu a všiml jsem si tabulky energetické hodnoty a poměru tuků, cukrů atd, ale složení jsem neviděl. Ještě mě napadlo, že by mohlo být pod přehybem obalu. Přišlo mi to málo pravděpodobné, napadlo mě, že by to bylo možné, kdyby stroj špatně nařezal obal a tak by to bylo posunuté.
Nadzvihl jsem přehyb a objevil jsem složení. Začetl jsem se a objevil jsem kromě palmového oleje ještě další látky, které nechci kupovat namísto opravdové čokolády. Nakonec jsem se kouknul, kolik % kakaa obsahuje a cítil jsem se zmatený. Podíl kakaové hmoty nebyl vyčíslen, kakaového přášku bylo 4 %. Usuzuji tedy, že tato nečokoláda má zruba 1/10 kakaa, co obsahuje Figaro. Když jsem si to uvědomil, tak jsem se v obchodě nahlas rozesmál.
Chvíli předtím jsem považoval schování složení za omyl, ale uvědomil jsem si, že to je nejspíš úmyslné. Stejně tak je úmyslné zaplnění prázdného místa zbytečným receptem na bábovku - zákazníci by mohli být podezřívaví, když by zadní strana byla prázdná, je možné odvést pozornost něčím jiným. Výrobek nemá v názvu čokoláda, protože neobsahuje dost čokoládové hmoty - z mého pohledu skoro žádnou, místo toho má spoustu exotických tuků, emulgátorů a dalších plniv. Protože by si zákazníci mohli uvědomit, že to co kupují jsou náhražky a né čokoláda, chápu úmyslné schování složení.
Tímto u mně vzbudil Orion nedůvěru ke svým produktům. Mám potřebu se o tuto zkušenost podělit a upozornit ostatní na tyto obchodní praktiky. Cítím, že pokud budu příště chtít čokoládu, dám přednost jiné značce.
pondělí 13. března 2017
výchovou k nerespektu vlastnictví
Uvědomil jsem si, že jsem byl vychován k tomu, abych nerespektoval vlastnictví. U nás v rodině byly situace, kdy se majetek lidí respektoval. Např. rodiče si zamykali ložnici, ve vitríně byla keramika, na kterou jsme nesměli šahat, strejdovi Karlovi jsem neměl prolejzat kapsy u bundy, i když jsem věděl, že tam má pro nás bonbony a strejdovi to nevadilo.
Táta někdy říkal: "Co tam hledáš, ty sis tam něco dal?", když jsem něco hledal na místech, kde měli věci rodiče. A cizí věci se respektovali nejvíc: "Na to nešahej, to neni naše."
Přesto bylo v mém dětství hodně příkladů nerespektu k majetku. Museli jsme půjčovat hračky na pískovišti. Rodiče k nám chodili do pokoje bez ohlášení a zakazovali nám zamykat, dokonce nám odebrali klíče od pokojů.
Nyní se nejvíc rozepíšu o dědění věcí bez souhlasu dítěte. Pro rodiče praktická realokace majetku převážila nad úctou k vlastnictví. Přitom stačilo podle mých dnešních zkušeností málo k tomu, aby byly naplněny potřeby rodičů, moje i mých sourozenců.
Chtěl jsem uvést příklad z mého života, ale nevzpomínám si na konkrétní věci. Uvedu tedy příklad s kolem, které jsem opravdu vlastnil, ale nejsem si jistý, zdali pak bylo předáno dál, tak jak to budu popisovat.
Představte si, že jako dítě jsem dostal první kolo. Malé šlapací kolo, na kterém jsem rád jezdil. Trochu jsem vyrostl a dostal jsem větší kolo po bratrovi. Začal jsem jezdit na větším kole a v tu chvíli mi rodiče odebrali to původní a dali ho mladší sestře.
Když jsem viděl sestru s kolem, chtěl jsem své kolo, ale rodiče řekli: "Vždyť už jsi na to kolo velkej. Dostal jsi nový kolo a tohle už je Milky." Popřípadě řekli: "Dostal jsi nový kolo, tak tohle přece nech Milce."
Uvěřil jsem tomu, že rodiče říkají pravdu, že když mám jiné kolo, staré mi již nepatří a vzdal jsem se práva rozhodnout o tom sám. Tohoto práva jsem se vzdal ještě vícekrát a byl jsem rozpolcen mezi touhou bránit svůj majetek a nechat ostatní aby o něm rozhodvali. V takovéto situaci jsem byl nekonzistentní ve svých projevech. Nedokázal jsem se jednoduše rozhodnout co je správné, když mi spolužáci brali věci a dělali si z toho srandu.
Problém v tom jak to rodiče udělali je, že jsem nerozhodoval o svých věcech sám. Mohli dosáhnout toho, že Milka dostane kolo po mně, pokud by mě dopředu například řekli: "Chtěli bychom aby Milka mohla jezdit na tvém kole a chceme abys jí ho přenechal. Jestli chceš, můžeme ti dát větší kolo. Chceš to tak udělat?"
Případně rodiče, pokud by nutně potřebovali, abychom se sestrou měli každý kolo, mohli říct: "Chtěli bychom ti dát větší kolo a potřebujeme abys to stávající dal Milce. Chceš to větší kolo?"
Při takovémto přístupu se může stát, že dítě kolo nechce přenechat. Dá se s ním o tom více bavit, sdělit mu vlastní motivaci. Pokud by ani tak dítě nepřistoupilo na přenechání kola, ani na občasné půjčování, je možné, že by rodiče mladšímu sourozenci sehnali kolo jiné. Jsem přesvědčen o tom, že kolo pro mladšího sourozence je zanedbatelný náklad v porovnání se zmatením a ztrátou důvěry k rodičům v původním případě.
Rodiče neměli mé zkušenosti, nejspíš sami byly omezeni stejnou výchovou jakou aplikovali na mně a tak to tímto způsobem nezvládli udělat. Jsem rád, že já již toto částečně dovedu a směřuji k tomu abych to uměl úplně.
Táta někdy říkal: "Co tam hledáš, ty sis tam něco dal?", když jsem něco hledal na místech, kde měli věci rodiče. A cizí věci se respektovali nejvíc: "Na to nešahej, to neni naše."
Přesto bylo v mém dětství hodně příkladů nerespektu k majetku. Museli jsme půjčovat hračky na pískovišti. Rodiče k nám chodili do pokoje bez ohlášení a zakazovali nám zamykat, dokonce nám odebrali klíče od pokojů.
Nyní se nejvíc rozepíšu o dědění věcí bez souhlasu dítěte. Pro rodiče praktická realokace majetku převážila nad úctou k vlastnictví. Přitom stačilo podle mých dnešních zkušeností málo k tomu, aby byly naplněny potřeby rodičů, moje i mých sourozenců.
Chtěl jsem uvést příklad z mého života, ale nevzpomínám si na konkrétní věci. Uvedu tedy příklad s kolem, které jsem opravdu vlastnil, ale nejsem si jistý, zdali pak bylo předáno dál, tak jak to budu popisovat.
Představte si, že jako dítě jsem dostal první kolo. Malé šlapací kolo, na kterém jsem rád jezdil. Trochu jsem vyrostl a dostal jsem větší kolo po bratrovi. Začal jsem jezdit na větším kole a v tu chvíli mi rodiče odebrali to původní a dali ho mladší sestře.
Když jsem viděl sestru s kolem, chtěl jsem své kolo, ale rodiče řekli: "Vždyť už jsi na to kolo velkej. Dostal jsi nový kolo a tohle už je Milky." Popřípadě řekli: "Dostal jsi nový kolo, tak tohle přece nech Milce."
Uvěřil jsem tomu, že rodiče říkají pravdu, že když mám jiné kolo, staré mi již nepatří a vzdal jsem se práva rozhodnout o tom sám. Tohoto práva jsem se vzdal ještě vícekrát a byl jsem rozpolcen mezi touhou bránit svůj majetek a nechat ostatní aby o něm rozhodvali. V takovéto situaci jsem byl nekonzistentní ve svých projevech. Nedokázal jsem se jednoduše rozhodnout co je správné, když mi spolužáci brali věci a dělali si z toho srandu.
Problém v tom jak to rodiče udělali je, že jsem nerozhodoval o svých věcech sám. Mohli dosáhnout toho, že Milka dostane kolo po mně, pokud by mě dopředu například řekli: "Chtěli bychom aby Milka mohla jezdit na tvém kole a chceme abys jí ho přenechal. Jestli chceš, můžeme ti dát větší kolo. Chceš to tak udělat?"
Případně rodiče, pokud by nutně potřebovali, abychom se sestrou měli každý kolo, mohli říct: "Chtěli bychom ti dát větší kolo a potřebujeme abys to stávající dal Milce. Chceš to větší kolo?"
Při takovémto přístupu se může stát, že dítě kolo nechce přenechat. Dá se s ním o tom více bavit, sdělit mu vlastní motivaci. Pokud by ani tak dítě nepřistoupilo na přenechání kola, ani na občasné půjčování, je možné, že by rodiče mladšímu sourozenci sehnali kolo jiné. Jsem přesvědčen o tom, že kolo pro mladšího sourozence je zanedbatelný náklad v porovnání se zmatením a ztrátou důvěry k rodičům v původním případě.
Rodiče neměli mé zkušenosti, nejspíš sami byly omezeni stejnou výchovou jakou aplikovali na mně a tak to tímto způsobem nezvládli udělat. Jsem rád, že já již toto částečně dovedu a směřuji k tomu abych to uměl úplně.
pátek 24. února 2017
zdanění robotů
Dnes jsem opět narazil na článek, který popisuje nepochopení a strach z toho, že roboti vezmou lidem práci. Článek se nachází na diit.cz.
V článku je zmíněno, že již před 100 lety byly podobné obavy. Tenkrát se lidé báli, že jim stroje vezmou práci a tak různá hnutí bojkotovala zavádění strojů, případně stroje rozbíjeli. Já osobně si myslím, že ta situace trvá ještě déle, již od vynálezu páry.
V té době lidé opravdu o práci přišli. Přišli o práci, kterou lépe zastali stroje. Přišli o práci, kterou mohla vykonávat jakákoliv jiná nekvalifikovaná osoba, či dokonce stroj. Stejně tak přijdou o nekvalifikovanou práci lidé i dnes a budou o ni nejspíš přicházet i v budoucnu. Často se najde někdo, kdo danou práci zvládne vykonávat lépe, či levněji a ten nahradí toho, kdo je méně přínosný pro podnikatele. Může to být člověk a časem to třeba bude robot. Bude to ten, kdo bude pro podnikatele přínosnější. Když podnikatel nahradí málo kvalifikovaného člověka robotem, ušetří náklady případně zvýší výkon a to pro něj bude představovat vyšší zisk.
V článku je napsáno:
Obvyklá motivace podnikatele je mít co nevyšší zisk, jenže když na stejném trhu budou působit alespoň 2 výrobci a trh bude saturovaný (budou se snažit získat zákazníka), budou motivováni snižit svůj zisk.
Od průmyslové revoluce do dnešní doby můžeme získat za méně práce více statků. A více statků si mohou dovolit i nejchudší. V dnešní době žije pod hranicí chudoby již jen asi 10% lidí celosvětově a stále to klesá, viz. článek na idnes.cz. To je podle mně způsobeno právě dostupnějšími statky - za méně práce (a tudíž peněz) se dá získat více jídla a dalších věcí.
Zkrátka, s citovaným odstavcem nesouhlasím, protože takovéto ultimativní prohlášení odporuje realitě, jak ji můžeme vidět kolem sebe. V kapitalistické společnosti profituje prvotně majitel firmy a následně i zbytek společnosti.
Historie ukazuje, že některé práce již nebudou vykonávat lidé a zároveň, že více lidí si bude moci dovolit více věcí. Méně kvalifikované práce budou více a více vykonávány stroji a lidé se přizpůsobí. Například se vzdělají a začnou opravovat stroje, budou pro ně vytvářet programy, budou vymýšlet nové stroje. Jiní naopak budou vyrábět věci ručně a zákazníci je koupí, protože pro ně budou mít vyšší hodnotu než mainstream.
Pro nekvalifikované pracovníky nejhorší možný scénář, kde by přišli o práci a nedokázali se přizpůsobit poptávce po nových profesích, v tomto scénáři by se mohla společnost rozdělit. Vznikly by 2 společenské vrstvy:
Takováto situace je vlastně již dnes, asi 90% kapitálu drží 10% lidí. A i tito boháči si nadále kupují statky od ostatních, protože to uspokojuje jejich potřeby.
Z tohoto pohledu je zdanění robotů nesmyslné. Jedná se pouze o brzdu pokroku, který se stejně prosadí, protože zákazníci si raději koupí levnější zboží. Proč tedy pokrok, který probíhá již 2 století nyní násilně mrvit?
Z vybraných peněz navrhuje Bill Gates financovat vzdělávací/rekvalifikační programy. Myslím, že to nekvalifikovaným lidem může znít pěkně, ale rozhodně to bude náchylné na všechny negativní projevy, které se vyskytují u státem spravovaných peněz. Část vybraných peněz spotřebuje státní aparát na svůj chod, část se nejspíš odkloní spřáteleným stranám (obvyklá korupce), část se dá na projekty, které s tím nesouvisí (např. cyklostezky) atd. a pouze drobná část půjde na zvolené programy. A i zvolené programy nebudou tak kvalitní, protože stát při přidělení grantu nekontroluje kvalitu v dostatečné míře. Stát je špatný správce peněz, jak se dokola, znovu a znovu ukazuje.
Místo toho věřím tomu, že část peněz sami podnikatelé investují do rekvalifikačních programů, protože to pro ně je přínosné. Stejně jako v dnešní době některé firmy investují do programů pro propuštěné zaměstnance, aby snáze našli uplatnění. V takovém systému jsou spokojenější obě strany a je to jejich motivace.
Z toho co podle článku navrhuje Bill Gates mám dojem, že je naivní socialista nebo závidí majitelům robotů.
V článku je zmíněno, že již před 100 lety byly podobné obavy. Tenkrát se lidé báli, že jim stroje vezmou práci a tak různá hnutí bojkotovala zavádění strojů, případně stroje rozbíjeli. Já osobně si myslím, že ta situace trvá ještě déle, již od vynálezu páry.
V té době lidé opravdu o práci přišli. Přišli o práci, kterou lépe zastali stroje. Přišli o práci, kterou mohla vykonávat jakákoliv jiná nekvalifikovaná osoba, či dokonce stroj. Stejně tak přijdou o nekvalifikovanou práci lidé i dnes a budou o ni nejspíš přicházet i v budoucnu. Často se najde někdo, kdo danou práci zvládne vykonávat lépe, či levněji a ten nahradí toho, kdo je méně přínosný pro podnikatele. Může to být člověk a časem to třeba bude robot. Bude to ten, kdo bude pro podnikatele přínosnější. Když podnikatel nahradí málo kvalifikovaného člověka robotem, ušetří náklady případně zvýší výkon a to pro něj bude představovat vyšší zisk.
V článku je napsáno:
Ano, původní idealisté 19. století to viděli tak, že díky přesunu práce na stroje bychom mohli místo 16hodinového, později 12hodinového či 8hodinového dne pracovat třeba jen 4 hodiny denně, za stejné peníze a díky pokroku lidstva v technice míti více času na rodinu, vlastní život a tak dále. Jenže tohle je komunisticko-idealistická představa, která naráží na to, že ten, kdo bude z technického pokroku profitovat, je v kapitalistické společnosti vždy jen a pouze majitel firmy.Jak historie dokazuje, opravdu se zkrátila pracovní doba. Nyní je běžných 8 hodin denně, já sám vyhledávám práce ještě kratší. Mám informace, že více lidí si volí kratší pracovní úvazky a tak očekávám, že i další lidé si budou pracovní dobu zkracovat.
Obvyklá motivace podnikatele je mít co nevyšší zisk, jenže když na stejném trhu budou působit alespoň 2 výrobci a trh bude saturovaný (budou se snažit získat zákazníka), budou motivováni snižit svůj zisk.
Od průmyslové revoluce do dnešní doby můžeme získat za méně práce více statků. A více statků si mohou dovolit i nejchudší. V dnešní době žije pod hranicí chudoby již jen asi 10% lidí celosvětově a stále to klesá, viz. článek na idnes.cz. To je podle mně způsobeno právě dostupnějšími statky - za méně práce (a tudíž peněz) se dá získat více jídla a dalších věcí.
Zkrátka, s citovaným odstavcem nesouhlasím, protože takovéto ultimativní prohlášení odporuje realitě, jak ji můžeme vidět kolem sebe. V kapitalistické společnosti profituje prvotně majitel firmy a následně i zbytek společnosti.
Historie ukazuje, že některé práce již nebudou vykonávat lidé a zároveň, že více lidí si bude moci dovolit více věcí. Méně kvalifikované práce budou více a více vykonávány stroji a lidé se přizpůsobí. Například se vzdělají a začnou opravovat stroje, budou pro ně vytvářet programy, budou vymýšlet nové stroje. Jiní naopak budou vyrábět věci ručně a zákazníci je koupí, protože pro ně budou mít vyšší hodnotu než mainstream.
Pro nekvalifikované pracovníky nejhorší možný scénář, kde by přišli o práci a nedokázali se přizpůsobit poptávce po nových profesích, v tomto scénáři by se mohla společnost rozdělit. Vznikly by 2 společenské vrstvy:
- Majitelé robotů a lidé pracující v oborech, které roboti nenahradili
- Lidé nadále vykonávající práce, které dokážou vykonávat roboti
Takováto situace je vlastně již dnes, asi 90% kapitálu drží 10% lidí. A i tito boháči si nadále kupují statky od ostatních, protože to uspokojuje jejich potřeby.
Z tohoto pohledu je zdanění robotů nesmyslné. Jedná se pouze o brzdu pokroku, který se stejně prosadí, protože zákazníci si raději koupí levnější zboží. Proč tedy pokrok, který probíhá již 2 století nyní násilně mrvit?
Z vybraných peněz navrhuje Bill Gates financovat vzdělávací/rekvalifikační programy. Myslím, že to nekvalifikovaným lidem může znít pěkně, ale rozhodně to bude náchylné na všechny negativní projevy, které se vyskytují u státem spravovaných peněz. Část vybraných peněz spotřebuje státní aparát na svůj chod, část se nejspíš odkloní spřáteleným stranám (obvyklá korupce), část se dá na projekty, které s tím nesouvisí (např. cyklostezky) atd. a pouze drobná část půjde na zvolené programy. A i zvolené programy nebudou tak kvalitní, protože stát při přidělení grantu nekontroluje kvalitu v dostatečné míře. Stát je špatný správce peněz, jak se dokola, znovu a znovu ukazuje.
Místo toho věřím tomu, že část peněz sami podnikatelé investují do rekvalifikačních programů, protože to pro ně je přínosné. Stejně jako v dnešní době některé firmy investují do programů pro propuštěné zaměstnance, aby snáze našli uplatnění. V takovém systému jsou spokojenější obě strany a je to jejich motivace.
Z toho co podle článku navrhuje Bill Gates mám dojem, že je naivní socialista nebo závidí majitelům robotů.
pátek 17. února 2017
big brother awards 2016
Dnes mě překvapila cena v kategorii Výrok Velkého bratra, kde je odsouzen výrok: "… Každý z nás za sebou zanechává elektronickou stopu a množství těch údajů bude růst. Tak to zkrátka je a s tím už se nic neudělá…".
Myslím, že zmíněná věta věrně popisuje skutečnost a cenu Miroslav Lukeš dostal pouze proto, že je generálním ředitelem MasterCard.
V dnešní době je naše elektronická stopa skutečně velká a není se co divit, protože informace představují moc. Každé CRM obsahuje informace o zákazníkovi, aby se s jejich pomocí dalo lépe navázat vztah se zákazníkem. Google, Facebook a reklamní systémy na webu udržují přehled o tom, jaké stránky jste navštívili (mají přehled pouze o těch stránkách, kde je vložen kód Googlu, Facebooku nebo reklamního systému, ale tyto stránky jsou ve většině). S pomocí tohoto přehledu se snaží personalizovat reklamu, vyhledávání, servírování zpráv podle profilu uživatele. Snaží se prohloubit vztah se zákazníkem a není na tom nic špatného.
Stejně tak vydavatelé platebních karet již léta shromažďují informace o platbách, tj. částkách a terminálech, kde se s nimi platí. S pomocí těchto dat také prohlubují vztah se zákazníkem. Když například použijete kartu za neobvyklých podmínek, banka vám zavolá a zeptají se vás, zdali jste tuto platbu uskutečnili vy. To je možné právě jen díky využití dat, která o vás sbírá a vyhodnocuje karetní společnost.
V dnešní době se stále častěji objevuje využití Big Data, shromažďování, filtrování a vyhledávání statistických souvyslostí ve zdánlivě nesouvisejících datech. Po Big Data je poptávka z hlediska společností, protože si uvědomují, že s pomocí vhodných dat mohou cíleněji působit na zákazníka.
Možná se vám to zdá divné a myslíte že nechcete, aby o vás někdo sbíral data, avšak dost často skutečně chcete něco jiného. Představte si, že jdete do své oblíbené restaurace, kde vás obsluha zná. Chcete aby se vás obsluha vždy ptala co si dáte k pití, i když si pravidelně dáváte stejný nápoj? Je pro vás příjemnější, když obsluha řekne, zdali si k jídlu dáte pití jako obvykle?
Zkrátka stav, kdy zákazníkovi někdo nabídne to, co je pro něj lákavější, je pro obě strany výhodný. Dokud to bude pro výhodné, tak se to bude rozrůstat a ne omezovat i přes snahy to regulovat. Tak to zkrátka je a s tím už se nic neudělá... :-)
Pokud vám opravdu vadí ztráta soukromí při používání karty, určitě to dokážete dát najevo karetní společnosti tím jediným způsobem, kterému porozumí - hlasujte penězi. Když nebudete používat kartu, karetní společnost na vás nebude realizovat zisk a dostane zpětnou vazbu. Když přesvědčíte i lidi ve svém okolí o ceně za ztrátu soukromí, bude vazba silnější. Kdo chce používat anonymní platby, může v dnešní době používat hotovost nebo kryptoměny, například BitCoin. Nabídněte prodejci platbu, která vám vyhovuje, prodejce se při dostatečném zájmu rád přizpůsobí.
Myslím, že zmíněná věta věrně popisuje skutečnost a cenu Miroslav Lukeš dostal pouze proto, že je generálním ředitelem MasterCard.
V dnešní době je naše elektronická stopa skutečně velká a není se co divit, protože informace představují moc. Každé CRM obsahuje informace o zákazníkovi, aby se s jejich pomocí dalo lépe navázat vztah se zákazníkem. Google, Facebook a reklamní systémy na webu udržují přehled o tom, jaké stránky jste navštívili (mají přehled pouze o těch stránkách, kde je vložen kód Googlu, Facebooku nebo reklamního systému, ale tyto stránky jsou ve většině). S pomocí tohoto přehledu se snaží personalizovat reklamu, vyhledávání, servírování zpráv podle profilu uživatele. Snaží se prohloubit vztah se zákazníkem a není na tom nic špatného.
Stejně tak vydavatelé platebních karet již léta shromažďují informace o platbách, tj. částkách a terminálech, kde se s nimi platí. S pomocí těchto dat také prohlubují vztah se zákazníkem. Když například použijete kartu za neobvyklých podmínek, banka vám zavolá a zeptají se vás, zdali jste tuto platbu uskutečnili vy. To je možné právě jen díky využití dat, která o vás sbírá a vyhodnocuje karetní společnost.
V dnešní době se stále častěji objevuje využití Big Data, shromažďování, filtrování a vyhledávání statistických souvyslostí ve zdánlivě nesouvisejících datech. Po Big Data je poptávka z hlediska společností, protože si uvědomují, že s pomocí vhodných dat mohou cíleněji působit na zákazníka.
Možná se vám to zdá divné a myslíte že nechcete, aby o vás někdo sbíral data, avšak dost často skutečně chcete něco jiného. Představte si, že jdete do své oblíbené restaurace, kde vás obsluha zná. Chcete aby se vás obsluha vždy ptala co si dáte k pití, i když si pravidelně dáváte stejný nápoj? Je pro vás příjemnější, když obsluha řekne, zdali si k jídlu dáte pití jako obvykle?
Zkrátka stav, kdy zákazníkovi někdo nabídne to, co je pro něj lákavější, je pro obě strany výhodný. Dokud to bude pro výhodné, tak se to bude rozrůstat a ne omezovat i přes snahy to regulovat. Tak to zkrátka je a s tím už se nic neudělá... :-)
Pokud vám opravdu vadí ztráta soukromí při používání karty, určitě to dokážete dát najevo karetní společnosti tím jediným způsobem, kterému porozumí - hlasujte penězi. Když nebudete používat kartu, karetní společnost na vás nebude realizovat zisk a dostane zpětnou vazbu. Když přesvědčíte i lidi ve svém okolí o ceně za ztrátu soukromí, bude vazba silnější. Kdo chce používat anonymní platby, může v dnešní době používat hotovost nebo kryptoměny, například BitCoin. Nabídněte prodejci platbu, která vám vyhovuje, prodejce se při dostatečném zájmu rád přizpůsobí.
čtvrtek 16. února 2017
zákaz využívání slev
Dnes jsem narazil na návrh, aby operátoři nesměli poskytovat slevy koncovým spotřebitelům. Takovýto návrh je z několika důvodů nevhodný:
Největší vliv na cenu má poptávka, což se potvrzuje v případě firemních tarifů. Firmy si dokáží poptat takové ceny, které jsou drobným zlomkem oficiálních ceníkových cen.
Stejně tak mohou na nízké ceny dosáhnout koncoví zákazníci, recept je snadný: "zeptat se na slevu". Jenže to je něco co v ČR nemá tradici a spousta lidí na smlouvání hledí jak na něco přízemního, barbarského, necivilizovaného. Ano, v civilizovaném světě je snadné nakupovat podle ceníkových cen, ale lidé, kteří si uvědomují svou hodnotu si umějí najít výhodné podmínky a umí změnit poskytovatele. Jak smlouvání, tak změna poskytovatele je ukazatelem vlastní hodnoty a pobídkou protistraně, aby nabídla výhodnější podmínky.
Na trhu se ceny vždy setkají na průsečíku nabídky a poptávky. Kde je poptávka chabá je prostě cena vyšší a nezmění se to, dokud se lidi nenaučí starat o své potřeby.
Já sám nižší ceny nepotřebuji. Dříve, když jsem nižší ceny chtěl, jsem si je vyjednal například na retenčním oddělení. Operátor mi nabídl nižší ceny, protože i za méně peněz jsem pro něj byl ziskový a já zůstal, protože mi nižší ceny vyhovovali. Také jsem v průběhu let 4 krát změnil operátora, protože jsem šel tam, kde jsem získal lepší služby. Když se na trhu objevili virtuální operátoři, našel jsem si takového, jehož ceníkové ceny mi vyhovují - nemám tedy nyní potřebu v tomto segmentu smlouvat.
PS: Mám chuť napsat, že všichni co brblají na vysoké ceny a že by někdo třetí (stát, ČTÚ) se měl o to postarat, jsou strašný lemplové. Dokud budou lemplové chtít po jiných, aby jim zjednodušovali život a sami pro to nic neudělají, nikdy toho trvale nedosáhnou. Já to znám, před lety jsem byl jedním z těch lemplů a můj život se změnil, až když jsem se začal starat o své vlastní blaho.
- Je každého prodejce osobní věc, zdali nabídne slevu oproti inzerované ceně. Už tento bod sám o sobě stačí k tomu, abych opovrhoval předkladatelem ministrem MPO Janem Mládkem, protože neuznává svobodu a prosazuje totalitu.
- Zákazníci schopní vyjednávat nebudou mít nadále legální možnost dohodnout si vzájemně výhodné podmínky.
- Neschopní zákazníci nebudou mít motivaci stát se schopnými.
- Tuším, že prodejci se oslabí motivace zlevňovat své služby.
Největší vliv na cenu má poptávka, což se potvrzuje v případě firemních tarifů. Firmy si dokáží poptat takové ceny, které jsou drobným zlomkem oficiálních ceníkových cen.
Stejně tak mohou na nízké ceny dosáhnout koncoví zákazníci, recept je snadný: "zeptat se na slevu". Jenže to je něco co v ČR nemá tradici a spousta lidí na smlouvání hledí jak na něco přízemního, barbarského, necivilizovaného. Ano, v civilizovaném světě je snadné nakupovat podle ceníkových cen, ale lidé, kteří si uvědomují svou hodnotu si umějí najít výhodné podmínky a umí změnit poskytovatele. Jak smlouvání, tak změna poskytovatele je ukazatelem vlastní hodnoty a pobídkou protistraně, aby nabídla výhodnější podmínky.
Na trhu se ceny vždy setkají na průsečíku nabídky a poptávky. Kde je poptávka chabá je prostě cena vyšší a nezmění se to, dokud se lidi nenaučí starat o své potřeby.
Já sám nižší ceny nepotřebuji. Dříve, když jsem nižší ceny chtěl, jsem si je vyjednal například na retenčním oddělení. Operátor mi nabídl nižší ceny, protože i za méně peněz jsem pro něj byl ziskový a já zůstal, protože mi nižší ceny vyhovovali. Také jsem v průběhu let 4 krát změnil operátora, protože jsem šel tam, kde jsem získal lepší služby. Když se na trhu objevili virtuální operátoři, našel jsem si takového, jehož ceníkové ceny mi vyhovují - nemám tedy nyní potřebu v tomto segmentu smlouvat.
PS: Mám chuť napsat, že všichni co brblají na vysoké ceny a že by někdo třetí (stát, ČTÚ) se měl o to postarat, jsou strašný lemplové. Dokud budou lemplové chtít po jiných, aby jim zjednodušovali život a sami pro to nic neudělají, nikdy toho trvale nedosáhnou. Já to znám, před lety jsem byl jedním z těch lemplů a můj život se změnil, až když jsem se začal starat o své vlastní blaho.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)