- Dávat k pozicím stop loss. Když se trh nevyvýjí požadovaným směrem, trochu ztratím. Odhadl jsem, že cena dosáhla resitance. Přesto jsem doufal, že se cena prolomí a bude dále stoupat. Cítil jsem, že jsem nenasytný a chtěl jsem vydělat. Bohužel se trend obrátil a já neměl nastavený stop loss. Cena pak klesala a já ztratil víc jak 3 násobek toho, co jsem předtím vydělal. Napadlo mě hned prodat, když jsem si uvědomil, že jsem nakoupil zběsile a bohužel jsem to neudělal. Kdybych to udělal, ztratil bych jen 1/5 toho co jsem předtím vydělal.
- Obchodovat s rozdílem >3x marže od očekávané resistance. Když se rostoucí cena kakaa zasekne na nějakém resistance, které bylo včera stejné a poté spadne, měl bych si zkontrolovat, že je rozdíl alespoň 10 dolarů. Povedlo se mi úspešně koupit long který byl asi 10 dolarů pod, ale na následujícím, který byl zakoupen 3 dolary pod resistance jsem ztratil přes 1/3 předchozích zisků.
- Umístit kurzor myši mimo tlačítko. Když si připravím zavření obchodu, neměl bych dávat kurzor myši přesně na tlačítko Close. Dotknul jsem se tabletu a uzavřel se mi obchod na ztrátě 1/3 předchozích zisků. Kurzor jsem si od té doby připravoval těsně vedle. Ukliknutím jsem se připravil o zisk ve výši 1/3 - 1/2 předchozích výdělků.
- Obchodovat takový počet jednotek, abych mohl udělat 20 ztrátových obchodů v řadě. Poblíž zmíněné resistance jsem doufal, že trend znovu poroste a prolomí jí. Trend jsem odhadl, ale dostal jsem se do kladných čísel jen na vzdálenost jedné marže, když se v grafu objevil Gravestone doji. Tomu jsem bohužel nevěnoval pozornost a pak už následoval pád. Prodal jsem se ztrátou 1 marže, takže relativně v pohodě. Pak se cena držela asi 5 minut, kde jsem zkusil další buy (vzdálený od předchozího stopu o 1 dolar, což tedy není nic moc), ale opět následoval pád, který jsem uzavřel ručně se ztrátou asi 1/2 předchozích zisků. Stop jsem nastavil blízko pod support, jenže pozice byla otevřená kus nad ním. Poté následoval další buy kde jsem ztratil celou částku odpovídající předchozím vídělkům. Měl jsem totiž nastaveno stop loss pod support z rána. Takto se postupně kakao propadalo a já na něm 4x prodělal (rozdíly dohromady 22 dolarů), ale díky stopům jsem neprodělal celých 40 dolarů. Měl jsem tedy našlápnuto na slušný výdělek, jenže už jsem neměl dost peněz na zakoupení stejného množství kontraktů.
- Nebýt zbrklý. Zkusil jsem dát short, když spadlo kakao počtvrté, jenže tam už dál nepadalo a začalo růst. Prodělal jsem na shortu a nestihl jsem včas koupit buy.
pátek 7. října 2016
Lekce z obchodování na burze
Dnes jsem se na Burze naučil několik věcí:
středa 3. srpna 2016
Nový NTB displej 1600, skill leveling k nezaplacení
Před nedávnem se Terce rozbil displej, asi 1/3 displeje nic nezobrazovala. Notebook je asi 5 let starý, ale stále dostatečně výkonný abychom ho nemuseli vyměnit za jiný. V úvahu připadalo buď koupit nový displej (což jsem si ověřil pokusem demontáže), koupit bazarový (stejně výkonný) nebo nový počítač. Nechce se mi huntovat přírodu a rád opravím něco co stále může fungovat.
Dnes jsem na poště vyzvedl displej pro asi 5 let starý notebook a úspěšně jsem ho vyměnil. Displej jsem objednal před 14 dny z Číny na eBay. Výměna trvala asi půl hodiny a byla docela jednoduchá, stačilo vycvaknout kryt displeje, vyšroubovat 10 šroubů a vytáhnout kabel z konektoru a pak vše v znovu v opačném pořadí.
Trochu jsem měl strach, že se třeba něco pokazí, ale investice 1500 Kč není moc velká, tak jsem to zkusil. Již před objednáním jsem rozebral stávající prasklý displej, abych si ověřil, že jsem schopný to rozložit a případně složit. Na eBay stačilo zadat název NTB a vybrat si z několika možností. Tuším, že jsem využil nejlevnější nabídku, vyšší nabídky byly třeba za 2500 Kč. Displej dorazil během 14 dnů od objednávky.
Když to tak shrnu:
+ ušetřil jsem asi 3000 Kč oproti nákupu bazarového NTB, případně 8000 oproti novému
+ ušetřil jsem přírodní bohatství tím, že jsem minimalizoval výrobu a produkci odpadů
+ naučil jsem se vyměnit displej a zvýšil jsem si sebevědomí
+ strávil jsem asi půl hodiny s rodinou (oproti několika dnům, které bych musel strávit v zaměstnání)
+ děti si mohli všimnout, že věci jdou i opravovat, nejen konzumovat
Odpoledne jsme pak byli na návštěvě u mamky a ta mě požádala, abych se kouknul co je s myší, že se nedá skrolovat s kolečkem. Myslel jsem si, že blbnou ovladače nebo HW myši, ale když jsem zkusil dost razantně zarolovat, tak se to v aplikaci trochu projevilo. Napadlo mě, že to bude chybným senzorem v myši. Rozebral jsem ji a zjistil že se v ní nachází asi 2 cm3 prachu. Prach jsem vyšťoural a myš zase roluje.
Opravou myši jsem ušetřil asi 100 Kč ale přínosy to má podobné jako oprava NTB.
Dnes jsem na poště vyzvedl displej pro asi 5 let starý notebook a úspěšně jsem ho vyměnil. Displej jsem objednal před 14 dny z Číny na eBay. Výměna trvala asi půl hodiny a byla docela jednoduchá, stačilo vycvaknout kryt displeje, vyšroubovat 10 šroubů a vytáhnout kabel z konektoru a pak vše v znovu v opačném pořadí.
Trochu jsem měl strach, že se třeba něco pokazí, ale investice 1500 Kč není moc velká, tak jsem to zkusil. Již před objednáním jsem rozebral stávající prasklý displej, abych si ověřil, že jsem schopný to rozložit a případně složit. Na eBay stačilo zadat název NTB a vybrat si z několika možností. Tuším, že jsem využil nejlevnější nabídku, vyšší nabídky byly třeba za 2500 Kč. Displej dorazil během 14 dnů od objednávky.
Když to tak shrnu:
+ ušetřil jsem asi 3000 Kč oproti nákupu bazarového NTB, případně 8000 oproti novému
+ ušetřil jsem přírodní bohatství tím, že jsem minimalizoval výrobu a produkci odpadů
+ naučil jsem se vyměnit displej a zvýšil jsem si sebevědomí
+ strávil jsem asi půl hodiny s rodinou (oproti několika dnům, které bych musel strávit v zaměstnání)
+ děti si mohli všimnout, že věci jdou i opravovat, nejen konzumovat
Odpoledne jsme pak byli na návštěvě u mamky a ta mě požádala, abych se kouknul co je s myší, že se nedá skrolovat s kolečkem. Myslel jsem si, že blbnou ovladače nebo HW myši, ale když jsem zkusil dost razantně zarolovat, tak se to v aplikaci trochu projevilo. Napadlo mě, že to bude chybným senzorem v myši. Rozebral jsem ji a zjistil že se v ní nachází asi 2 cm3 prachu. Prach jsem vyšťoural a myš zase roluje.
Opravou myši jsem ušetřil asi 100 Kč ale přínosy to má podobné jako oprava NTB.
středa 27. července 2016
Zeleny a Slachta
Narazil jsem na clanek o aktivistovi Zelenem a precetl si odkazovany blog. Je to pro mne zajimave cteni, skoda ze tam neni vice prispevku. Podle obsahu blogu soudim, ze se v pravu vyzna lepe nez policiste, kteri se ho snazi opakovane diskreditovat.
Spolu s informacemi, ktere jsem ziskal i jinde, napriklad na Dfens, si myslim, ze policie by mela byt dost redukovana a zabyvat se necim uzitecnejsim. V soucasne dobe patri CR ke spicce statu, kde je nejvice policajtu na pocet obyvatel. A samozrejme s pravidlem klesajiciho mezniho uzitku, cim vice jich je, tim mene jsou jednotlive uzitecni. Mam pocit, ze v soucasne dobe je to tak rozsahla organizace, ze dokaze bez uzitku odsat velky kus z penez, ktere odvadime na danich.
pátek 15. července 2016
přínos pro společnost je po zásluze potrestán
Můj článek o Zatajení věci mi připomněl jiný článek, který jsem četl již před delší dobou.
Muž Našel stříbrný poklad, asi 300 let ztracené mince o hmotnosti zhruba 6 kg. Nálezce si ponechal zhruba 200 mincí a zbytek prodal sběrateli asi za 850.000 Kč. Sběratel pak rozprodával mince dál.
Poté se nálezce chlubil a udal ho anonym. Policie pak zabavila celkem 2.267 mincí o celkové hmotnosti 1,6 kg.
Není přesně řečeno, komu ty mince zabavila, ale je možné, že je zabavila i třetím osobám, které si mince koupili od sběratele. Policie, tuším, zabavuje věci bez náhrady, je tedy možné, že policejní zabavování mohlo postihnout mnoho osob, které nemají nyní ani peníze, které za mince zaplatili, ani mince.
Sběratelská hodnota zabavených mincí se odhaduje na 1,1 milionu Kč. Je tedy možné, že sběratelská cena celého pokladu by byla zhruba 4,125 milionu Kč. To je cena, kterou jsou ochotni zaplatit sběratelé na otevřeném trhu.
Na případu je zajímavá "historická hodnota" (tj. nějaký odhad ceny, kterou by asi tak mohl chtít stát [muzeum], kdyby ovšem mince obchodoval). Pokud by se totiž zaplatilo nálezci řádné nálezné (tj. 10% z historické hodnoty), dostal by nejspíš více než požadovaných 850 tisíc Kč.
Nejspíš by ale nálezce dostal jen nějakou almužnu, protože existuje absurdita s posouzením nálezného. Pokud někdo hledá detektorem cíleně, dopouští se přestupku a nemusí dostat žádné nálezné.
Stejně jako v minulém článku i nyní prohlašuji, že morální a v souladu se zákony o právu objevitele je následující: to co někdo nalezne stane se majetkem nálezce. Tečka.
Když jsem už párkrát v životě nalezl cizí mobil, stal se mým majetkem. Tečka. Možná vám to připadá nemorální, ale čtěte dál.
Protože si se svým majetkem můžu nakládat, jak chci, podíval jsem se po nějakých identifikátorech původního majitele. Žádný jsem nenašel, tak jsem alespoň zkusil zavolat někomu v kontaktech. Vždy jsem se dovolal a mobil jsem pak daroval původnímu majiteli.
Chápete to? Je na každém z nás, jak se zachová, když něco nalezne. Já jsem předal nalezené mobily jejich původním majitelům. Udělal jsem to, protože jsem z toho měl dobrý pocit (a tudíž zisk, i když nehmotný). To ale neznamená, že toto chování nařizuji ostatním lidem. Ať se ostatní zachovají jak sami budou chtít. To je pravá svoboda.
A nyní ještě jednou k nálezci mincí. Tím, že našel mince vykonal čin, kterého stovky let nebyl schopen nikdo jiný. Měl vybavení, znalosti a štěstí, tedy ty samé vlastnosti které honorujeme u objevitelů, např. Penicilinu.
Nalezené mince pak prodal. To, že mají mince pro společnost význam, se projevuje tím, že jsou sběratelé ochotni je vykoupit za vysoké ceny. Z toho vyplívá, že společnost obohatil o vzácný statek. Čekal bych, že bude po zásluze odměněn - tj. dostane tržní cenu za nalezené mince, které se rozhodl prodat.
Odhad sběratelské ceny mi vyšel na 4,125 milionu Kč. Tím, že většinu prodal za 850 tisíc se vlastně ochudil. To znamená, že tento člověk dobrovolně předal část svého majetku kupci za nižší cenu, než jakou by získal na otevřeném trhu.
Jsem rád, že existují lidé, kteří obohacují společnost. Jsou to ve skutečnosti všichni, kteří prodávají nějaké služby nebo statky na otevřeném trhu. Byl to tudíž i tento muž, který nabídl k prodeji statek o který měli zájem další kupující.
Muž dostal svou odměnu, ale vzápětí se do toho přimíchala policie a mince mu ukradli (oficiálně zabavili) a ještě chtěli potrestat jak nálezce, tak překupníka až 5 lety vězení. Z trestu nakonec sešlo, nálezce se vykoupil zaplacením pokuty ve výši několika set tisíc Kč.
Jsem smutný, že někdo obohatí společnost o statek s odhadovanou hodnotou přes 4 miliony Kč a je mu vyhrožováno trestem. Nakonec nálezce skončil zhruba na nule, naštěstí nepůjde sedět. Jak skončil překupník se mi nepodařilo dohledat. Sedět podle článku nepůjde, ale kolik zaplatil on nevím.
Když se nad tím zamyslím, tak jsem vlastně rád, že zhruba 4 kg pokladu se pohybuje mezi sběrateli. Že se je policii nepodařilo ukrást jejich morálně právoplatným vlastníkům.
Muž Našel stříbrný poklad, asi 300 let ztracené mince o hmotnosti zhruba 6 kg. Nálezce si ponechal zhruba 200 mincí a zbytek prodal sběrateli asi za 850.000 Kč. Sběratel pak rozprodával mince dál.
Poté se nálezce chlubil a udal ho anonym. Policie pak zabavila celkem 2.267 mincí o celkové hmotnosti 1,6 kg.
Není přesně řečeno, komu ty mince zabavila, ale je možné, že je zabavila i třetím osobám, které si mince koupili od sběratele. Policie, tuším, zabavuje věci bez náhrady, je tedy možné, že policejní zabavování mohlo postihnout mnoho osob, které nemají nyní ani peníze, které za mince zaplatili, ani mince.
Sběratelská hodnota zabavených mincí se odhaduje na 1,1 milionu Kč. Je tedy možné, že sběratelská cena celého pokladu by byla zhruba 4,125 milionu Kč. To je cena, kterou jsou ochotni zaplatit sběratelé na otevřeném trhu.
Na případu je zajímavá "historická hodnota" (tj. nějaký odhad ceny, kterou by asi tak mohl chtít stát [muzeum], kdyby ovšem mince obchodoval). Pokud by se totiž zaplatilo nálezci řádné nálezné (tj. 10% z historické hodnoty), dostal by nejspíš více než požadovaných 850 tisíc Kč.
Nejspíš by ale nálezce dostal jen nějakou almužnu, protože existuje absurdita s posouzením nálezného. Pokud někdo hledá detektorem cíleně, dopouští se přestupku a nemusí dostat žádné nálezné.
Stejně jako v minulém článku i nyní prohlašuji, že morální a v souladu se zákony o právu objevitele je následující: to co někdo nalezne stane se majetkem nálezce. Tečka.
Když jsem už párkrát v životě nalezl cizí mobil, stal se mým majetkem. Tečka. Možná vám to připadá nemorální, ale čtěte dál.
Protože si se svým majetkem můžu nakládat, jak chci, podíval jsem se po nějakých identifikátorech původního majitele. Žádný jsem nenašel, tak jsem alespoň zkusil zavolat někomu v kontaktech. Vždy jsem se dovolal a mobil jsem pak daroval původnímu majiteli.
Chápete to? Je na každém z nás, jak se zachová, když něco nalezne. Já jsem předal nalezené mobily jejich původním majitelům. Udělal jsem to, protože jsem z toho měl dobrý pocit (a tudíž zisk, i když nehmotný). To ale neznamená, že toto chování nařizuji ostatním lidem. Ať se ostatní zachovají jak sami budou chtít. To je pravá svoboda.
A nyní ještě jednou k nálezci mincí. Tím, že našel mince vykonal čin, kterého stovky let nebyl schopen nikdo jiný. Měl vybavení, znalosti a štěstí, tedy ty samé vlastnosti které honorujeme u objevitelů, např. Penicilinu.
Nalezené mince pak prodal. To, že mají mince pro společnost význam, se projevuje tím, že jsou sběratelé ochotni je vykoupit za vysoké ceny. Z toho vyplívá, že společnost obohatil o vzácný statek. Čekal bych, že bude po zásluze odměněn - tj. dostane tržní cenu za nalezené mince, které se rozhodl prodat.
Odhad sběratelské ceny mi vyšel na 4,125 milionu Kč. Tím, že většinu prodal za 850 tisíc se vlastně ochudil. To znamená, že tento člověk dobrovolně předal část svého majetku kupci za nižší cenu, než jakou by získal na otevřeném trhu.
Jsem rád, že existují lidé, kteří obohacují společnost. Jsou to ve skutečnosti všichni, kteří prodávají nějaké služby nebo statky na otevřeném trhu. Byl to tudíž i tento muž, který nabídl k prodeji statek o který měli zájem další kupující.
Muž dostal svou odměnu, ale vzápětí se do toho přimíchala policie a mince mu ukradli (oficiálně zabavili) a ještě chtěli potrestat jak nálezce, tak překupníka až 5 lety vězení. Z trestu nakonec sešlo, nálezce se vykoupil zaplacením pokuty ve výši několika set tisíc Kč.
Jsem smutný, že někdo obohatí společnost o statek s odhadovanou hodnotou přes 4 miliony Kč a je mu vyhrožováno trestem. Nakonec nálezce skončil zhruba na nule, naštěstí nepůjde sedět. Jak skončil překupník se mi nepodařilo dohledat. Sedět podle článku nepůjde, ale kolik zaplatil on nevím.
Když se nad tím zamyslím, tak jsem vlastně rád, že zhruba 4 kg pokladu se pohybuje mezi sběrateli. Že se je policii nepodařilo ukrást jejich morálně právoplatným vlastníkům.
sobota 21. května 2016
Internet jako univerzalni sluzba
Na Lupe vysel clanek o moznosti podpory internetu zarazenim mezi univerzalni sluzby (dale take jako US).
Zjednodusene jde o to, ze by se dotovalo zavadeni "vysokorychlostniho" internetu do mist, kde se to ekonomicky nevyplati.
V takto jednoduche myslence schazi zamysleni nad negativy. To je ovsem take jednoduche.
Jakekoliv statni dotovani znamena, ze se seberou penize obcanu a neefektivne se pouziji na neco zbytneho a velmi promenliveho.
Neefektivni je jiz vyber dani. Lidi s vysokymi prijmy se tolik netyka, protoze dokazi danit v "danovych rajich". Lide s nizkymi prijmy jsou v tomto socialistickem state dotovani. Znamena to, ze vetsinu nakladu statu hradi stredni trida. Vyber dani spolu se socialistickym pristupem tak nerovne dopada na uzkou skupinu lidi.
Neefektivni nakladani s penezi je jasne jiz z principu dotace. To co si dokaze vydelat samo nepotrebuje dotace. Navic stat zamestnava spoustu uredniku, kteri dohlizi na vyber penez a na udelovani dotaci. To jsou prime naklady, ktere se z vybranych penez odectou a utrati se na neco jineho nez je zamer.
V soucasnosti se nevyplati natahnout broadband kabelove pripojeni do kazde osady. Spousta vesnic ma vsak dostatecne pokryti napriklad pres Wi-Fi nebo site mobilnich operatoru. Celosvetove je dostupne i satelitni pripojeni.
Podle clanku Svycarsko zavedlo Univerzalni sluzbu v roce 2008 na 600 kbit. Jsem presvedcen o tom, ze to byla rychlost, kterou radove prekonavala vetsina pripojeni. V CR v te dobe fungoval kabelovy internet na 50Mbit/s, ADSL az 8Mbit/s. Na spouste mist byla dostupna Wi-Fi s vyssi rychlosti.
Svycari si tak zavedli povinnost dotovat broadband s rychlosti ktera neni jiz v dnesni dobe dostacujici. A stejne tak to bude s jakoukoliv rychlosti na jakou se US nastavi.
Situace se kazdou chvili meni. Stale se buduji nove pripojeni. Stavajicim se navysuji kapacity. Nove technologie umoznuji pokryti trhu, ktery drive nebyl lukrativni. Kde je nejaka velika potreba, najde se zpusob jak ji naplnit.
Obcas si nekdo v diskuzich stezuje, ze v jeho novostavbe na okraji mesta developer nevybudoval pripojeni. US by tohle v nekterych pripadech resil, neni to ale zarucene. Kazdopadne ale stezovatele uprednostnuji bydleni i bez vybudovaneho pripojeni (jinak by tam nebydleli) a po ostatnich chteji aby jim luxus sponzorovali (a museli se v necem uskromnit). Stezovatele nejsou ochotni vzit na sebe zodpovednost za sve rozhodnuti.
Pred par lety spustili mobilni operatori na nasem uzemi LTE, ktere dosahuje az stovky Mbit/s a pri provozu na 800/900 MHz lze pokryt siroke oblasti. Lze rici, ze tam kde je nyni mobilni signal budou casem take takto rychla data.
Jednoduse to vypada jako pekna myslenka dotovat neco nedostupneho, aby to bylo dostupne vsude. Tim, ze se to bude dotovat z penez obcanu to znamena, ze obcane se budou muset v uspokojovani svych potreb uskromnit.
Nekteri z nich by treba zbytne penize pouzily na rychlejsi pristup k internetu, cimz by poskytli vice penez ISP a ti by zase penize investovali do technologii, ktere jim umozni pokryt nove trhy.
Kdyby se nechal pristup k internetu na volnem trhu, byly bychom i nadale svedky rozsirovani dostupnosti a zvysovani rychlosti. Pokud se do toho zacnou michat dotace, trh se pokrivi a zpomali, protoze penize prestanou proudit efektivne k uspokojeni potreb.
S dotacemi tak mozna bude venkov rychleji pokryt internetem s rychlosti 1 Mbit/s a na teto zamrzne na desetileti. Bez dotaci muze byt za 5 let pokryt take, s tim, ze kapacita poroste podle moznosti trhu.
sobota 14. května 2016
Cerna a bila
V bezne mluve se pouziva, ze opakem cerne barvy je bila. Kdyz se nad tim zamyslim dochazim k jinemu vysledku.
Predmet ma (absolutne) cernou barvu, pokud neodrazi zadne paprsky ve viditelnem spektru. Neodrazi ani cervene, zelene ani modre ani nic mezi tim.
Predmet ma (absolutne) bilou barvu, kdyz odrazi vsechny dopadajici paprsky viditelneho spektra. Zjednodusene odrazi vsechny cervene, zelene i modre paprsky i vsechny mezi tim.
Z hlediska vyrokove logiky plati, ze opakem ke splnene podmince je nesplneni podminky. Pokud ma podminka vice vyroku a vsechny musi platit zaroven, aby byla splnena, pak k jejimu nesplneni staci aby nebyl splnen alespon jeden vyrok.
Cerna barva tedy musi pohlcovat cervene, zelene i modre paprsky. Opacna podminka je, ze barva neni cerna pokud odrazi jakkoliv barevny paprsek.
Z toho mi vychazi, ze opakem cerne barvy je jakakoliv barva.
Mam pocit, ze mi tu neco nehraje, ale nejde mi prijit na to, co by to mohlo byt.
pondělí 2. května 2016
dotované Další břehy
V neděli 24.4. jsem bubnoval na vystoupení Další břehy, konkrétně na akci Japonsko v Opavě.
V tělocvičně ZŠ byla ukázka několika oddílů cvičících bojová umění. Úvodní znělky obou částí jsme obstarali my. Jako hudební doprovod k vystoupení hrál Ivo Batoušek z Jumping Drums. Vystupoval i divadelní soubor Malé divadlo kjógenu. Akce byla ozvučená a nasvícená.
Odhaduji, že výdaje na akci byly v řádu desetitisíců. Spodní hranici bych si tipnul 40.000 Kč a vrchní přes 100.000.
V tělocvičně bylo maximálně 100 diváků, z toho tak polovina byly známí účinkujících. Netuším tedy, zdali známí platili vstupné, či byly pozváni bez placení.
Vstupné na akci činilo 350 Kč. Pokud všech zhruba 100 diváků zaplatilo, vybralo by se na vstupném maximálně 35.000 Kč.
Představení se povedlo, vystoupení byla divácky atraktivní. Je možné, že kdyby cena byla poloviční, že by diváků bylo více než dvojnásobné množství. Tvrdím tedy, že potenciál zůstal nevyužit.
Z výše zmíněného mi vychází, že město Opava dotovalo tuto akci z peněz svých občanů a tudíž většina obyvatel města Opavy (nechtěně) přispěla té stovce lidí na představení.
Chcete i vy sponzorovat záliby vám neznámých lidí?
V tělocvičně ZŠ byla ukázka několika oddílů cvičících bojová umění. Úvodní znělky obou částí jsme obstarali my. Jako hudební doprovod k vystoupení hrál Ivo Batoušek z Jumping Drums. Vystupoval i divadelní soubor Malé divadlo kjógenu. Akce byla ozvučená a nasvícená.
Odhaduji, že výdaje na akci byly v řádu desetitisíců. Spodní hranici bych si tipnul 40.000 Kč a vrchní přes 100.000.
V tělocvičně bylo maximálně 100 diváků, z toho tak polovina byly známí účinkujících. Netuším tedy, zdali známí platili vstupné, či byly pozváni bez placení.
Vstupné na akci činilo 350 Kč. Pokud všech zhruba 100 diváků zaplatilo, vybralo by se na vstupném maximálně 35.000 Kč.
Představení se povedlo, vystoupení byla divácky atraktivní. Je možné, že kdyby cena byla poloviční, že by diváků bylo více než dvojnásobné množství. Tvrdím tedy, že potenciál zůstal nevyužit.
Z výše zmíněného mi vychází, že město Opava dotovalo tuto akci z peněz svých občanů a tudíž většina obyvatel města Opavy (nechtěně) přispěla té stovce lidí na představení.
Chcete i vy sponzorovat záliby vám neznámých lidí?
středa 27. dubna 2016
autobusová linka by byla příliš oblíbená, aneb škodlivost netržního principu
Dnes jsem na iDnesu narazil na článek Autobusy MHD Blankou nepojedou.
V článku je uvedeno, že autobusové linky vedoucí po městském okruhu by mohli být velmi oblíbené. Z toho důvodu je město nechce, protože by na jejich provoz muselo doplácet větší částku.
Na tomto jednoduchém příkladu je vidět, jak je zrůdné provozovat dopravu nekomerčně. Provozovat cokoliv státem a ve většině případů i obcí (podle mě), či za přispění státních či obecních dotací je špatné. Lidem se vezmou peníze (větší daňová zátež), aby z nich mohlo být dotováno něco, co vlastně lidé tolik nechtějí. Kdyby to totiž lidé chtěli, byly by ochotni zaplatit to vlastními penězi.
Provozovatel, který by měl jízdné nastavené ziskově, by byl rád, kdyby jeho služby byly více využívány zákazníky. Znamenalo by to pro něj vetší zisk.
I pro lidi, kteří by se chtěli přepravit těmito linkami, by to bylo přínosné. Dostali by se totiž do své destinace rychleji.
Pro lidi i dopravce by tedy byly nové linky přínosné a prosperovali by z toho všichni. Například by celková dopravní situace byla plynulejší, protože by více lidí obsadilo stejné množství, či dokonce méně, dopravních prostředků za kratší dobu.
To ale v Praze nyní nenastane, protože dopravce je úplně vlastněn hl. městem Prahou. A obec se navýšení rozpočtu bojí.
Hodněkrát jsem již zaslechl, že Praha má jedno z nejlepších pokrytí veřejnou dopravou. Tomuto prohlášení věřím, však taky Praha na provoz doplácí asi více než 2,5 miliardy ročně (viz Ekonomické ukazatele). Spolu s fondy EU to dělá skoro 3 miliardy Kč ročně. Z jízdného se vybere 4 miliardy.
Zjednodušeně to znamená, že tak, jak je nyní nastaveno jízdné, jsou 3/7 linek ztrátové. Pokud by se DPP stal komerčním subjektem a byl umožněn vstup konkurenčních dopravců, mohli by se finance soustředit pouze na 4/7 spojení, které lidé opravdu vyžadují a zbytek zrušit. Je také pravděpodobné, že by se změnila cena jízdného, ale nedokážu odhadnout jak.
Takováto řidší síť by preferovala právě dlouhé trasy, kde by se hodně lidí mohlo dostat blíže ke své destinaci. Také by se mohli zvětšit rozestupy mezi zastávkami. Komerční provozovatelé by posilovali žádané spoje a rušili zbytečné. Ve výsledku by časy pro přesun do cílové destinace byly obdobné, pouze by lidé šly trochu delší vzdálenost k počáteční a z cílové zastávky.
Chápu, že to je prozatím utopie, ale budu rád, pokud si lidé budou čím dál více uvědomovat, že dotace (obecní a státní) jsou mrhání jejich vlastními penězi.
V článku je uvedeno, že autobusové linky vedoucí po městském okruhu by mohli být velmi oblíbené. Z toho důvodu je město nechce, protože by na jejich provoz muselo doplácet větší částku.
Na tomto jednoduchém příkladu je vidět, jak je zrůdné provozovat dopravu nekomerčně. Provozovat cokoliv státem a ve většině případů i obcí (podle mě), či za přispění státních či obecních dotací je špatné. Lidem se vezmou peníze (větší daňová zátež), aby z nich mohlo být dotováno něco, co vlastně lidé tolik nechtějí. Kdyby to totiž lidé chtěli, byly by ochotni zaplatit to vlastními penězi.
Provozovatel, který by měl jízdné nastavené ziskově, by byl rád, kdyby jeho služby byly více využívány zákazníky. Znamenalo by to pro něj vetší zisk.
I pro lidi, kteří by se chtěli přepravit těmito linkami, by to bylo přínosné. Dostali by se totiž do své destinace rychleji.
Pro lidi i dopravce by tedy byly nové linky přínosné a prosperovali by z toho všichni. Například by celková dopravní situace byla plynulejší, protože by více lidí obsadilo stejné množství, či dokonce méně, dopravních prostředků za kratší dobu.
To ale v Praze nyní nenastane, protože dopravce je úplně vlastněn hl. městem Prahou. A obec se navýšení rozpočtu bojí.
Hodněkrát jsem již zaslechl, že Praha má jedno z nejlepších pokrytí veřejnou dopravou. Tomuto prohlášení věřím, však taky Praha na provoz doplácí asi více než 2,5 miliardy ročně (viz Ekonomické ukazatele). Spolu s fondy EU to dělá skoro 3 miliardy Kč ročně. Z jízdného se vybere 4 miliardy.
Zjednodušeně to znamená, že tak, jak je nyní nastaveno jízdné, jsou 3/7 linek ztrátové. Pokud by se DPP stal komerčním subjektem a byl umožněn vstup konkurenčních dopravců, mohli by se finance soustředit pouze na 4/7 spojení, které lidé opravdu vyžadují a zbytek zrušit. Je také pravděpodobné, že by se změnila cena jízdného, ale nedokážu odhadnout jak.
Takováto řidší síť by preferovala právě dlouhé trasy, kde by se hodně lidí mohlo dostat blíže ke své destinaci. Také by se mohli zvětšit rozestupy mezi zastávkami. Komerční provozovatelé by posilovali žádané spoje a rušili zbytečné. Ve výsledku by časy pro přesun do cílové destinace byly obdobné, pouze by lidé šly trochu delší vzdálenost k počáteční a z cílové zastávky.
Chápu, že to je prozatím utopie, ale budu rád, pokud si lidé budou čím dál více uvědomovat, že dotace (obecní a státní) jsou mrhání jejich vlastními penězi.
úterý 19. dubna 2016
zatajení věci
Dnes jsem na iDnesu narazil na článek Nepoctiví nálezci našli prsten a zhrozil jsem se té nemorálnosti, jakou obsahuje právní řád ČR.
Již velmi dlouhou dobu platí v lidských společnostech, že věc náleží tomu, kdo ji první najde. Platí to pro objevy nových zemí i pro objevy nalezišť vzácných surovin, pro nález potravy, větvičky, čehokoliv, co nemá vlastníka. Tvrdím, že tak to odpovídá přírodním zákonům. Ten, kdo první nalezne něco zajímavého, má příležitost to použít, je to jeho vlastnictví.
Na to pak ještě navazuje udržení vlastnictví. Tvrdím, že vlastnictvím to zůstane jen tak dlouho, dokud si to vlastník dokáže uhlídat. Někdo může danou věc ukrást, nebo donutit druhého, aby věc vydal. Hyena či sup raději opustí kořist, když se přijde nažrat lev. To je také jeden z přírodních zákonů, od kterého jsme se ale odklonili a vyznáváme jinou hodnotu. V naší společnosti pohrdáme činem lva (zločinem) a trestáme ho.
K tomu, abychom si prosadili trest, je potřeba, aby většina z nás schvalovala použití naší moci proti provinilci. Společnost stvořila moc zákonodárnou, soudní a výkonnou pro zjednodušení administrativy. Tímto krokem se společnost zbavila zodpovědnosti a zároveň kontroly. Je tak tedy umožněno, aby existovali zákony, které neslouží pro blaho lidu. Je umožněno, aby soudci soudili podle těchto zákonů, a je umožněno, aby policie trestala morálně nevinné.
Je mi jasné, že psané zákony nemohou absolutně odpovídat těm morálním. Vždy se najde něco, co není sepsáno v zákonech. Zákony jsou zjednodušením situace. Toto zjednodušení je ale ze své podstaty nemorální, neboť nepokrývá všechny oblasti toho, co společnost definuje jako morální. A tato situace je to, co mi vadí. Cítím, že doba nezávislých (smírčích) soudců, kteří byly voleni svými klienty, by mi vyhovovala více, protože odpovídá mojí morálce. Jsem rád, že dnes lze alespoň v některých oblastech využít služeb rozhodčích soudců.
Ve zmiňovaném článku je uvedeno, že dítě našlo prstýnek a rodina si ho nechala. Paní, která prsten ztratila, uvedla jeho hodnotu asi na 100.000 Kč. Podle novinářů nálezcům hrozí až 8 let vězení. To mi přijde dost nespravedlivé. Nespravedlivý by mi přišel jakýkoliv trest, protože zde není co trestat.
Uvedené jednání rodiny je naprosto přirozené. Jsem přesvědčený o tom, že většina lidí by si prsten nechala, protože se jim líbí.
Ve chvíli nálezu nedochází ke směňování zboží a tak cena nalezeného prstenu je přesně 0 Kč. Potenciální cena se může lišit, ale situaci to neovlivňuje.
Stejně tak při nošení prstenu nedochází ke směně zboží a tak je cena ztraceného prstenu taktéž přesně 0 Kč. Je vidět, že obě strany rovnice souhlasí.
Paní, která prsten ztratila, může spolehlivě udat pouze nákupní cenu, či poslední nabídku, jakou dostala, pokud se pokoušela prsten prodat. Také lze odhadnout potenciální cenu, ale ta se liší podle místa a času. V tuto chvíli by kupec mohl nabídnout X, ale o chvíly později Y.
Také se dá odhadnout, kolik energie a času by musela žena věnovat získání substitutu. Tomu by mělo odpovídat i to, jak s prstenem zachází. Pokud si může dovolit nový prsten snadno, pak s ním může zacházet neopatrně, nebude jí trápit, pokud ho ztratí. Z toho si dovolím usuzovat, že pro zmiňovanou paní měl prsten nízkou hodnotu. Jeho hodnota byla nízká, protože se nezabezpečila před jeho ztrátou. Zároveň pro ní hodnota nebyla nulová, neboť se dostavila na policii, požádat o pomoc.
Někdy se může stát, že člověk ztratí i věc, do které investoval více enregie a času. To je ale součástí života. Pokud dotyčný chce, může se proti ztrátě pojistit u komerčních pojišťoven. Paní o konkrétní prsten přišla, ale pokud pro ni měl nezanedbatelnou hodnotu a byla pojištěná, může si obstarat nový.
Ze všech úhlů, ze kterých jsem rozebral vzniklou situaci, nevyplývá žádný důvod trestat nálezce.
Pro jistotu jsem se podíval do komentářů. Začal jsem číst od nejvíce hodnocených, žádný nepřeskočil a přečetl jsem si jich alespoň desítku možná dvacet. Všechny komentáře se zastávali nálezců.
Podle mě je tento zákon adeptem na absurdní zákon roku a hodlám ho nominovat.
Již velmi dlouhou dobu platí v lidských společnostech, že věc náleží tomu, kdo ji první najde. Platí to pro objevy nových zemí i pro objevy nalezišť vzácných surovin, pro nález potravy, větvičky, čehokoliv, co nemá vlastníka. Tvrdím, že tak to odpovídá přírodním zákonům. Ten, kdo první nalezne něco zajímavého, má příležitost to použít, je to jeho vlastnictví.
Na to pak ještě navazuje udržení vlastnictví. Tvrdím, že vlastnictvím to zůstane jen tak dlouho, dokud si to vlastník dokáže uhlídat. Někdo může danou věc ukrást, nebo donutit druhého, aby věc vydal. Hyena či sup raději opustí kořist, když se přijde nažrat lev. To je také jeden z přírodních zákonů, od kterého jsme se ale odklonili a vyznáváme jinou hodnotu. V naší společnosti pohrdáme činem lva (zločinem) a trestáme ho.
K tomu, abychom si prosadili trest, je potřeba, aby většina z nás schvalovala použití naší moci proti provinilci. Společnost stvořila moc zákonodárnou, soudní a výkonnou pro zjednodušení administrativy. Tímto krokem se společnost zbavila zodpovědnosti a zároveň kontroly. Je tak tedy umožněno, aby existovali zákony, které neslouží pro blaho lidu. Je umožněno, aby soudci soudili podle těchto zákonů, a je umožněno, aby policie trestala morálně nevinné.
Je mi jasné, že psané zákony nemohou absolutně odpovídat těm morálním. Vždy se najde něco, co není sepsáno v zákonech. Zákony jsou zjednodušením situace. Toto zjednodušení je ale ze své podstaty nemorální, neboť nepokrývá všechny oblasti toho, co společnost definuje jako morální. A tato situace je to, co mi vadí. Cítím, že doba nezávislých (smírčích) soudců, kteří byly voleni svými klienty, by mi vyhovovala více, protože odpovídá mojí morálce. Jsem rád, že dnes lze alespoň v některých oblastech využít služeb rozhodčích soudců.
Ve zmiňovaném článku je uvedeno, že dítě našlo prstýnek a rodina si ho nechala. Paní, která prsten ztratila, uvedla jeho hodnotu asi na 100.000 Kč. Podle novinářů nálezcům hrozí až 8 let vězení. To mi přijde dost nespravedlivé. Nespravedlivý by mi přišel jakýkoliv trest, protože zde není co trestat.
Uvedené jednání rodiny je naprosto přirozené. Jsem přesvědčený o tom, že většina lidí by si prsten nechala, protože se jim líbí.
Ve chvíli nálezu nedochází ke směňování zboží a tak cena nalezeného prstenu je přesně 0 Kč. Potenciální cena se může lišit, ale situaci to neovlivňuje.
Stejně tak při nošení prstenu nedochází ke směně zboží a tak je cena ztraceného prstenu taktéž přesně 0 Kč. Je vidět, že obě strany rovnice souhlasí.
Paní, která prsten ztratila, může spolehlivě udat pouze nákupní cenu, či poslední nabídku, jakou dostala, pokud se pokoušela prsten prodat. Také lze odhadnout potenciální cenu, ale ta se liší podle místa a času. V tuto chvíli by kupec mohl nabídnout X, ale o chvíly později Y.
Také se dá odhadnout, kolik energie a času by musela žena věnovat získání substitutu. Tomu by mělo odpovídat i to, jak s prstenem zachází. Pokud si může dovolit nový prsten snadno, pak s ním může zacházet neopatrně, nebude jí trápit, pokud ho ztratí. Z toho si dovolím usuzovat, že pro zmiňovanou paní měl prsten nízkou hodnotu. Jeho hodnota byla nízká, protože se nezabezpečila před jeho ztrátou. Zároveň pro ní hodnota nebyla nulová, neboť se dostavila na policii, požádat o pomoc.
Někdy se může stát, že člověk ztratí i věc, do které investoval více enregie a času. To je ale součástí života. Pokud dotyčný chce, může se proti ztrátě pojistit u komerčních pojišťoven. Paní o konkrétní prsten přišla, ale pokud pro ni měl nezanedbatelnou hodnotu a byla pojištěná, může si obstarat nový.
Ze všech úhlů, ze kterých jsem rozebral vzniklou situaci, nevyplývá žádný důvod trestat nálezce.
Pro jistotu jsem se podíval do komentářů. Začal jsem číst od nejvíce hodnocených, žádný nepřeskočil a přečetl jsem si jich alespoň desítku možná dvacet. Všechny komentáře se zastávali nálezců.
Podle mě je tento zákon adeptem na absurdní zákon roku a hodlám ho nominovat.
čtvrtek 31. března 2016
Nejsem žádnej kriminálník, abych dával státu moje otisky prstů
A cením si svého soukromí natolik, abych hledal cesty, jak si pořídit cestovní pas bez toho abych vydal napospas důvěrné údaje.
Nedávno my skončila platnost cestovního pasu a rád bych si pořídil nový. Avšak během posledních let stát přišel s tím, že standardně vydává pouze pasy s biometrickými údaji (fotografie a otisky prstů) a pas bez biometrických údajů (tj. nesprávně pojmenované, pas byl pouze bez otisku prstů, protože fotografie se používala i na něm) se vydával na výrazně kratší dobu za mnohem vyšší poplatek. Stát tak sankcionoval svobodné občany, kterým záleží na soukromí.
Od 1.1.2016 již vydává pouze doklady s biometrickými údaji. To znamená že na pasu bude fotografie, povinně již od roku 1928, a navíc otisky prstů.
Myslím, že většina lidí, kteří si nechali sejmout otisky prstů kvůli tvorbě nového cestovního pasu, se ani moc nezamyslela nad dopadem svého jednání. Poskytnutím otisků prstů se vzdali bezpečnosti vlastního jednoznačného identifikátoru a stát o mnoho větší bezpečnost nezískal. Troufám si tvrdit, že s přihlédnutím ke zvýšeným nákladům na tvorbu biometrických cestovních pasů je to zbytečné mrhání prostředky.
Již několik let se používají snímače otisku prstů v počítačích, mobilech, či na vstupech do budov. V počítačích a mobilech slouží k pohodlnějšímu ověřování uživatele, kdy není potřeba zadávat heslo ale postačí umístit prst nad snímač. V budovách se může snímač otisků prstů vyskytuje například v prostorech s omezeným přístupem (např. serverovna, dispečink...). Tím, že poskytne člověk otisk prstu zvyšuje řádově riziko zneužití takovéhoto identifikátoru. A podle mých zkušeností mám dojem, že riziko roste o další řády, poskytne-li se údaj správci, který nemá potřebu o poskytnuté údaje se řádně starat.
Z těchto důvodů nechci poskytnout své otisky prstů komukoliv, kde pro mě přínos nepřeváží rizika. Tím pádem se mi už vůbec nechce dát otisky státní instituci, jelikož státní instituce jsou ze své podstaty nebezpečnější. Státní instituce nejsou motivovány k zabezpečování poskytnutých údajů, neboť dostanou stejný příspěvek od státu ať už jsou data zabezpečená nebo ne. Schází zde tedy zpětná vazba, která by nutila instituci poskytovat kvalitní služby.
Z důvodů chybějící zpětné vazby je i systém snáze korumpovatelný (např. úředník může přeprodat vaše otisky někomu dalšímu).
Další důvod proč je státní instituce nebezpečnější je ten, že v tomto případě nakládá s větším počtem otisků prstů než kdokoliv jiný. A k otiskům prstů si drží i identifikátor pro spárování s konkrétní žádostí a tudíž osobou. Tím pádem je atraktivnějším cílem útočníků než instituce která má desítky otisků prstů a pouze pár osobních dat (např. jméno zaměstnance).
Z toho pro mně plyne závěr, že odevzdat své otisky prstů státu znamená nadále s nimi nakládat jakoby to již nebyl důvěrný identifikátor, ale veřejná věc.
A jaký je přínos pasů s otisky prstů?
Přínosy:
Dne 6.3.2016 jsem poslal Ministerstvu Vnitra ČR několik otázek a dnes jsem obdržel odpovědi. V některém z následujících článků se o tom rozepíšu. Prozatím jsem nepřišel na způsob jak získat pas bez otisku prstů, tak se tomuto tématu budu věnovat i nadále.
Nedávno my skončila platnost cestovního pasu a rád bych si pořídil nový. Avšak během posledních let stát přišel s tím, že standardně vydává pouze pasy s biometrickými údaji (fotografie a otisky prstů) a pas bez biometrických údajů (tj. nesprávně pojmenované, pas byl pouze bez otisku prstů, protože fotografie se používala i na něm) se vydával na výrazně kratší dobu za mnohem vyšší poplatek. Stát tak sankcionoval svobodné občany, kterým záleží na soukromí.
Od 1.1.2016 již vydává pouze doklady s biometrickými údaji. To znamená že na pasu bude fotografie, povinně již od roku 1928, a navíc otisky prstů.
Myslím, že většina lidí, kteří si nechali sejmout otisky prstů kvůli tvorbě nového cestovního pasu, se ani moc nezamyslela nad dopadem svého jednání. Poskytnutím otisků prstů se vzdali bezpečnosti vlastního jednoznačného identifikátoru a stát o mnoho větší bezpečnost nezískal. Troufám si tvrdit, že s přihlédnutím ke zvýšeným nákladům na tvorbu biometrických cestovních pasů je to zbytečné mrhání prostředky.
Již několik let se používají snímače otisku prstů v počítačích, mobilech, či na vstupech do budov. V počítačích a mobilech slouží k pohodlnějšímu ověřování uživatele, kdy není potřeba zadávat heslo ale postačí umístit prst nad snímač. V budovách se může snímač otisků prstů vyskytuje například v prostorech s omezeným přístupem (např. serverovna, dispečink...). Tím, že poskytne člověk otisk prstu zvyšuje řádově riziko zneužití takovéhoto identifikátoru. A podle mých zkušeností mám dojem, že riziko roste o další řády, poskytne-li se údaj správci, který nemá potřebu o poskytnuté údaje se řádně starat.
Z těchto důvodů nechci poskytnout své otisky prstů komukoliv, kde pro mě přínos nepřeváží rizika. Tím pádem se mi už vůbec nechce dát otisky státní instituci, jelikož státní instituce jsou ze své podstaty nebezpečnější. Státní instituce nejsou motivovány k zabezpečování poskytnutých údajů, neboť dostanou stejný příspěvek od státu ať už jsou data zabezpečená nebo ne. Schází zde tedy zpětná vazba, která by nutila instituci poskytovat kvalitní služby.
Z důvodů chybějící zpětné vazby je i systém snáze korumpovatelný (např. úředník může přeprodat vaše otisky někomu dalšímu).
Další důvod proč je státní instituce nebezpečnější je ten, že v tomto případě nakládá s větším počtem otisků prstů než kdokoliv jiný. A k otiskům prstů si drží i identifikátor pro spárování s konkrétní žádostí a tudíž osobou. Tím pádem je atraktivnějším cílem útočníků než instituce která má desítky otisků prstů a pouze pár osobních dat (např. jméno zaměstnance).
Z toho pro mně plyne závěr, že odevzdat své otisky prstů státu znamená nadále s nimi nakládat jakoby to již nebyl důvěrný identifikátor, ale veřejná věc.
A jaký je přínos pasů s otisky prstů?
Přínosy:
- dočasně bude náročnější stát se padělatelem pasu
Někteří padělatelé se nedokáží adaptovat na náročnější proces tvorby pasu. Jejich místo však zaplní jiní. Existují veřejné specifikace funkce a komunikace čipu a tak je možné čip nahradit jiným. Kdo si chtěl pořídit falešný pas, ten si ho nově pořídí i s vlastními otisky prstů. Vzhledem k tomu, že pasy s biometrickými údaji jsou vydávané již několik let, nejspíš je již černý trh saturován. - pokud je na čipu uložen certifikát podepisující pravost uložených údajů, je dočasně náročnější certifikát získat
Přesto existují způsoby jak v laboratoři například obrousit čip, udělat mikroskopický snímek a ze zapojení hradel získat shodnou funkci. Případně zchladit paměťové čipy a přečíst uložená data a opět získat certifikát. A pak ještě existuje možnost korupce státních zaměstnanců, kteří mají k certifikátu přístup. Ta poslední možnost může vyjít levněji, než práce v laboratoři. Opět vzhledem k tomu, že pasy s biometrickými údaji jsou vydávané již několik let, nejspíš jsou státní certifikáty dostupné na černém trhu.
- pokud při kontrole otisků porovná otisk nejen proti datům na čipu, ale i proti své databázi hledaných osob
Ve skutečnosti je zbytečné kontrolovat otisk proti údajům na čipu, neboť ty mohou být kompromitované. Biometrické údaje na pasu v tomto případě nemají smysl. Policie vás může vyzvat k identifikaci pomocí otisků prstů za stejných podmínek ať již pas máte, nebo ne.
Nevýhody:
Z této sumarizace výhod a nevýhod vyplývá, že zavedením pasů s otisky prstů se plýtvá penězi daňových poplatníků, neboť přínosy jsou nižší než náklady.- větší riziko kompromitace osobních údajů jsem popsal už výše
- vyšší náklady státu na vydání pasu
Práce navíc při odebírání a zpracování otisků. Náročnější výroba pasu. - vyšší náklady občanů na vydání pasu
Přímé: nepodařilo se mi dohledat jaké poplatky za vydání platily v době zavedení pasů s otisky prstů, tj. 1.4.2009. Je možné, že přímé náklady nevzrostly a zůstávají 600 Kč.
Nepřímé: více času na úřadě nutného pro zpracování otisku prstů. - vyšší skryté náklady občanů a státu při ověřování totožnosti
Kterýkoliv pokus o ověření otisků oproti uloženým údajům může skončit jako falešně pozitivní, či falešně negativní (tak prostě fungujou přístroje). Pokud je falešně pozitivní, státním orgánům proklouzne hledaná osoba. Pokud je falešně negativní, zabere ověření totožnosti více času jak policii tak ověřované osobě.
Dne 6.3.2016 jsem poslal Ministerstvu Vnitra ČR několik otázek a dnes jsem obdržel odpovědi. V některém z následujících článků se o tom rozepíšu. Prozatím jsem nepřišel na způsob jak získat pas bez otisku prstů, tak se tomuto tématu budu věnovat i nadále.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)