úterý 19. dubna 2016

zatajení věci

Dnes jsem na iDnesu narazil na článek Nepoctiví nálezci našli prsten a zhrozil jsem se té nemorálnosti, jakou obsahuje právní řád ČR.

Již velmi dlouhou dobu platí v lidských společnostech, že věc náleží tomu, kdo ji první najde. Platí to pro objevy nových zemí i pro objevy nalezišť vzácných surovin, pro nález potravy, větvičky, čehokoliv, co nemá vlastníka. Tvrdím, že tak to odpovídá přírodním zákonům. Ten, kdo první nalezne něco zajímavého, má příležitost to použít, je to jeho vlastnictví.

Na to pak ještě navazuje udržení vlastnictví. Tvrdím, že vlastnictvím to zůstane jen tak dlouho, dokud si to vlastník dokáže uhlídat. Někdo může danou věc ukrást, nebo donutit druhého, aby věc vydal. Hyena či sup raději opustí kořist, když se přijde nažrat lev. To je také jeden z přírodních zákonů, od kterého jsme se ale odklonili a vyznáváme jinou hodnotu. V naší společnosti pohrdáme činem lva (zločinem) a trestáme ho.

K tomu, abychom si prosadili trest, je potřeba, aby většina z nás schvalovala použití naší moci proti provinilci. Společnost stvořila moc zákonodárnou, soudní a výkonnou pro zjednodušení administrativy. Tímto krokem se společnost zbavila zodpovědnosti a zároveň kontroly. Je tak tedy umožněno, aby existovali zákony, které neslouží pro blaho lidu. Je umožněno, aby soudci soudili podle těchto zákonů, a je umožněno, aby policie trestala morálně nevinné.

Je mi jasné, že psané zákony nemohou absolutně odpovídat těm morálním. Vždy se najde něco, co není sepsáno v zákonech. Zákony jsou zjednodušením situace. Toto zjednodušení je ale ze své podstaty nemorální, neboť nepokrývá všechny oblasti toho, co společnost definuje jako morální. A tato situace je to, co mi vadí. Cítím, že doba nezávislých (smírčích) soudců, kteří byly voleni svými klienty, by mi vyhovovala více, protože odpovídá mojí morálce. Jsem rád, že dnes lze alespoň v některých oblastech využít služeb rozhodčích soudců.

Ve zmiňovaném článku je uvedeno, že dítě našlo prstýnek a rodina si ho nechala. Paní, která prsten ztratila, uvedla jeho hodnotu asi na 100.000 Kč. Podle novinářů nálezcům hrozí až 8 let vězení. To mi přijde dost nespravedlivé. Nespravedlivý by mi přišel jakýkoliv trest, protože zde není co trestat.

Uvedené jednání rodiny je naprosto přirozené. Jsem přesvědčený o tom, že většina lidí by si prsten nechala, protože se jim líbí.

Ve chvíli nálezu nedochází ke směňování zboží a tak cena nalezeného prstenu je přesně 0 Kč. Potenciální cena se může lišit, ale situaci to neovlivňuje.

Stejně tak při nošení prstenu nedochází ke směně zboží a tak je cena ztraceného prstenu taktéž přesně 0 Kč. Je vidět, že obě strany rovnice souhlasí.

Paní, která prsten ztratila, může spolehlivě udat pouze nákupní cenu, či poslední nabídku, jakou dostala, pokud se pokoušela prsten prodat. Také lze odhadnout potenciální cenu, ale ta se liší podle místa a času. V tuto chvíli by kupec mohl nabídnout X, ale o chvíly později Y.

Také se dá odhadnout, kolik energie a času by musela žena věnovat získání substitutu. Tomu by mělo odpovídat i to, jak s prstenem zachází. Pokud si může dovolit nový prsten snadno, pak s ním může zacházet neopatrně, nebude jí trápit, pokud ho ztratí. Z toho si dovolím usuzovat, že pro zmiňovanou paní měl prsten nízkou hodnotu. Jeho hodnota byla nízká, protože se nezabezpečila před jeho ztrátou. Zároveň pro ní hodnota nebyla nulová, neboť se dostavila na policii, požádat o pomoc.

Někdy se může stát, že člověk ztratí i věc, do které investoval více enregie a času. To je ale součástí života. Pokud dotyčný chce, může se proti ztrátě pojistit u komerčních pojišťoven. Paní o konkrétní prsten přišla, ale pokud pro ni měl nezanedbatelnou hodnotu a byla pojištěná, může si obstarat nový.

Ze všech úhlů, ze kterých jsem rozebral vzniklou situaci, nevyplývá žádný důvod trestat nálezce.

Pro jistotu jsem se podíval do komentářů. Začal jsem číst od nejvíce hodnocených, žádný nepřeskočil a přečetl jsem si jich alespoň desítku možná dvacet. Všechny komentáře se zastávali nálezců.

Podle mě je tento zákon adeptem na absurdní zákon roku a hodlám ho nominovat.