přínos pro společnost je po zásluze potrestán

Můj článek o Zatajení věci mi připomněl jiný článek, který jsem četl již před delší dobou.

Muž Našel stříbrný poklad, asi 300 let ztracené mince o hmotnosti zhruba 6 kg. Nálezce si ponechal zhruba 200 mincí a zbytek prodal sběrateli asi za 850.000 Kč. Sběratel pak rozprodával mince dál.

Poté se nálezce chlubil a udal ho anonym. Policie pak zabavila celkem 2.267 mincí o celkové hmotnosti 1,6 kg.

Není přesně řečeno, komu ty mince zabavila, ale je možné, že je zabavila i třetím osobám, které si mince koupili od sběratele. Policie, tuším, zabavuje věci bez náhrady, je tedy možné, že policejní zabavování mohlo postihnout mnoho osob, které nemají nyní ani peníze, které za mince zaplatili, ani mince.

Sběratelská hodnota zabavených mincí se odhaduje na 1,1 milionu Kč. Je tedy možné, že sběratelská cena celého pokladu by byla zhruba 4,125 milionu Kč. To je cena, kterou jsou ochotni zaplatit sběratelé na otevřeném trhu.

Na případu je zajímavá "historická hodnota" (tj. nějaký odhad ceny, kterou by asi tak mohl chtít stát [muzeum], kdyby ovšem mince obchodoval). Pokud by se totiž zaplatilo nálezci řádné nálezné (tj. 10% z historické hodnoty), dostal by nejspíš více než požadovaných 850 tisíc Kč.

Nejspíš by ale nálezce dostal jen nějakou almužnu, protože existuje absurdita s posouzením nálezného. Pokud někdo hledá detektorem cíleně, dopouští se přestupku a nemusí dostat žádné nálezné.

Stejně jako v minulém článku i nyní prohlašuji, že morální a v souladu se zákony o právu objevitele je následující: to co někdo nalezne stane se majetkem nálezce. Tečka.

Když jsem už párkrát v životě nalezl cizí mobil, stal se mým majetkem. Tečka. Možná vám to připadá nemorální, ale čtěte dál.

Protože si se svým majetkem můžu nakládat, jak chci, podíval jsem se po nějakých identifikátorech původního majitele. Žádný jsem nenašel, tak jsem alespoň zkusil zavolat někomu v kontaktech. Vždy jsem se dovolal a mobil jsem pak daroval původnímu majiteli.

Chápete to? Je na každém z nás, jak se zachová, když něco nalezne. Já jsem předal nalezené mobily jejich původním majitelům. Udělal jsem to, protože jsem z toho měl dobrý pocit (a tudíž zisk, i když nehmotný). To ale neznamená, že toto chování nařizuji ostatním lidem. Ať se ostatní zachovají jak sami budou chtít. To je pravá svoboda.

A nyní ještě jednou k nálezci mincí. Tím, že našel mince vykonal čin, kterého stovky let nebyl schopen nikdo jiný. Měl vybavení, znalosti a štěstí, tedy ty samé vlastnosti které honorujeme u objevitelů, např. Penicilinu.

Nalezené mince pak prodal. To, že mají mince pro společnost význam, se projevuje tím, že jsou sběratelé ochotni je vykoupit za vysoké ceny. Z toho vyplívá, že společnost obohatil o vzácný statek. Čekal bych, že bude po zásluze odměněn - tj. dostane tržní cenu za nalezené mince, které se rozhodl prodat.

Odhad sběratelské ceny mi vyšel na 4,125 milionu Kč. Tím, že většinu prodal za 850 tisíc se vlastně ochudil. To znamená, že tento člověk dobrovolně předal část svého majetku kupci za nižší cenu, než jakou by získal na otevřeném trhu.

Jsem rád, že existují lidé, kteří obohacují společnost. Jsou to ve skutečnosti všichni, kteří prodávají nějaké služby nebo statky na otevřeném trhu. Byl to tudíž i tento muž, který nabídl k prodeji statek o který měli zájem další kupující.

Muž dostal svou odměnu, ale vzápětí se do toho přimíchala policie a mince mu ukradli (oficiálně zabavili) a ještě chtěli potrestat jak nálezce, tak překupníka až 5 lety vězení. Z trestu nakonec sešlo, nálezce se vykoupil zaplacením pokuty ve výši několika set tisíc Kč.

Jsem smutný, že někdo obohatí společnost o statek s odhadovanou hodnotou přes 4 miliony Kč a je mu vyhrožováno trestem. Nakonec nálezce skončil zhruba na nule, naštěstí nepůjde sedět. Jak skončil překupník se mi nepodařilo dohledat. Sedět podle článku nepůjde, ale kolik zaplatil on nevím.

Když se nad tím zamyslím, tak jsem vlastně rád, že zhruba 4 kg pokladu se pohybuje mezi sběrateli. Že se je policii nepodařilo ukrást jejich morálně právoplatným vlastníkům.

zatajení věci

Dnes jsem na iDnesu narazil na článek Nepoctiví nálezci našli prsten a zhrozil jsem se té nemorálnosti, jakou obsahuje právní řád ČR.

Již velmi dlouhou dobu platí v lidských společnostech, že věc náleží tomu, kdo ji první najde. Platí to pro objevy nových zemí i pro objevy nalezišť vzácných surovin, pro nález potravy, větvičky, čehokoliv, co nemá vlastníka. Tvrdím, že tak to odpovídá přírodním zákonům. Ten, kdo první nalezne něco zajímavého, má příležitost to použít, je to jeho vlastnictví.

Na to pak ještě navazuje udržení vlastnictví. Tvrdím, že vlastnictvím to zůstane jen tak dlouho, dokud si to vlastník dokáže uhlídat. Někdo může danou věc ukrást, nebo donutit druhého, aby věc vydal. Hyena či sup raději opustí kořist, když se přijde nažrat lev. To je také jeden z přírodních zákonů, od kterého jsme se ale odklonili a vyznáváme jinou hodnotu. V naší společnosti pohrdáme činem lva (zločinem) a trestáme ho.

K tomu, abychom si prosadili trest, je potřeba, aby většina z nás schvalovala použití naší moci proti provinilci. Společnost stvořila moc zákonodárnou, soudní a výkonnou pro zjednodušení administrativy. Tímto krokem se společnost zbavila zodpovědnosti a zároveň kontroly. Je tak tedy umožněno, aby existovali zákony, které neslouží pro blaho lidu. Je umožněno, aby soudci soudili podle těchto zákonů, a je umožněno, aby policie trestala morálně nevinné.

Je mi jasné, že psané zákony nemohou absolutně odpovídat těm morálním. Vždy se najde něco, co není sepsáno v zákonech. Zákony jsou zjednodušením situace. Toto zjednodušení je ale ze své podstaty nemorální, neboť nepokrývá všechny oblasti toho, co společnost definuje jako morální. A tato situace je to, co mi vadí. Cítím, že doba nezávislých (smírčích) soudců, kteří byly voleni svými klienty, by mi vyhovovala více, protože odpovídá mojí morálce. Jsem rád, že dnes lze alespoň v některých oblastech využít služeb rozhodčích soudců.

Ve zmiňovaném článku je uvedeno, že dítě našlo prstýnek a rodina si ho nechala. Paní, která prsten ztratila, uvedla jeho hodnotu asi na 100.000 Kč. Podle novinářů nálezcům hrozí až 8 let vězení. To mi přijde dost nespravedlivé. Nespravedlivý by mi přišel jakýkoliv trest, protože zde není co trestat.

Uvedené jednání rodiny je naprosto přirozené. Jsem přesvědčený o tom, že většina lidí by si prsten nechala, protože se jim líbí.

Ve chvíli nálezu nedochází ke směňování zboží a tak cena nalezeného prstenu je přesně 0 Kč. Potenciální cena se může lišit, ale situaci to neovlivňuje.

Stejně tak při nošení prstenu nedochází ke směně zboží a tak je cena ztraceného prstenu taktéž přesně 0 Kč. Je vidět, že obě strany rovnice souhlasí.

Paní, která prsten ztratila, může spolehlivě udat pouze nákupní cenu, či poslední nabídku, jakou dostala, pokud se pokoušela prsten prodat. Také lze odhadnout potenciální cenu, ale ta se liší podle místa a času. V tuto chvíli by kupec mohl nabídnout X, ale o chvíly později Y.

Také se dá odhadnout, kolik energie a času by musela žena věnovat získání substitutu. Tomu by mělo odpovídat i to, jak s prstenem zachází. Pokud si může dovolit nový prsten snadno, pak s ním může zacházet neopatrně, nebude jí trápit, pokud ho ztratí. Z toho si dovolím usuzovat, že pro zmiňovanou paní měl prsten nízkou hodnotu. Jeho hodnota byla nízká, protože se nezabezpečila před jeho ztrátou. Zároveň pro ní hodnota nebyla nulová, neboť se dostavila na policii, požádat o pomoc.

Někdy se může stát, že člověk ztratí i věc, do které investoval více enregie a času. To je ale součástí života. Pokud dotyčný chce, může se proti ztrátě pojistit u komerčních pojišťoven. Paní o konkrétní prsten přišla, ale pokud pro ni měl nezanedbatelnou hodnotu a byla pojištěná, může si obstarat nový.

Ze všech úhlů, ze kterých jsem rozebral vzniklou situaci, nevyplývá žádný důvod trestat nálezce.

Pro jistotu jsem se podíval do komentářů. Začal jsem číst od nejvíce hodnocených, žádný nepřeskočil a přečetl jsem si jich alespoň desítku možná dvacet. Všechny komentáře se zastávali nálezců.

Podle mě je tento zákon adeptem na absurdní zákon roku a hodlám ho nominovat.