Dnes jsem si přečetl, že Praha se chce pustit do výstavby metra D i když nemá dokončen výkup potřebných pozemků. Rozhodli se pro variantu, kdy postaví pouze 2 stanice, ke kterým mohou snadno získat pozemky.
Na první pohled to může vypadat rozumně, začít stavět takovou část, ke které mohou získat pozemky. Po krátkém zamyšlení se ale ukáže, že je to plýtvání penězi. Celková cena za výkup pozemků tímto vzroste.
Dokud nemá zájemce vykoupeny všechny potřebné pozemky, může zkoušet vykoupit pozemky za nižší cenu, než když je zřejmý jeho záměr a on ho již nemůže snadno měnit. Tím, že Praha postaví první stanice metra se tento záměr uzamkne. Již nebude možné levně změnit trasování. Praha bude odkázána na nutnost vykoupit další pozemky i za vyšší cenu, nebo živořit s pár stanicemi.
V případě metra D je již několik (desítek) let znám záměr, kde by měly být vybudovány stanice. Majitelé zmíněných pozemků tak mohou vyžadovat vyšší cenu, protože nemají konkurenci.
Nejistota ohledně toho, zdali se brzo začne stavět metro, a tudíž bude mít Praha velký zájem o vykoupení pozemků, je faktor, který prozatím drží ceny pozemků níže. Pokud by majitel pozemku chtěl pozemek prodat, dostane od kupce více peněz, pokud se metro bude stavět brzy, než když není jisté, jestli se vůbec někdy bude stavět.
Státní a obecní instituce nemají potřebu pracovat efektivně. Jak by vypadala situace, kdy by soukromý investor chtěl vybudovat metro?
Investor by jednal nejenom s majiteli pozemků, kde plánuje stanice, ale i s majiteli pozemků, kde by mohli být stanice umístěny alternativně. Může vykupovat potřebné i alternativní pozemky.
Vykoupením pozemků by dal najevo, v jaké trase by metro pravděpodobně vedlo, ale stále může upřednostnit jinou trasu, která by vyšla levněji. Následně by nevyužité pozemky poté třeba znovu odprodal. I kdyby prodal za nižší cenu, než nakoupil, stále by mohl ušetřit oproti variantě, kdy má zájem o konkrétní pozemek a vlastník to ví.
Ještě levněji by vyšlo, kdyby uzavíral smlouvy o pozdějším vykoupení pozemků. Tím by se na katastru neprojevilo, kudy by která trasa mohla vést. Majitelé pozemků by si navzájem konkurovali a neměli by přehled o tom, jak je která trasa rozpracovaná.
Investor by v průběhu uzavírání potřebných smluv stále vyhodnocoval která varianta je pro něj nejvýhodnější. Jakmile by měl investor všechny potřebné smlouvy pro jednu trasu, mohl by i nadále usilovat o trasu výhodnější. Když by majitelům pozemků dal najevo, že má zájem koupit jejich pozemek, ale protože disponuje náhradní trasou, majitel pozemku by cítil konkurenci a cena by byla nižší.
Investor by začal stavět metro až ve chvíli, kdyby cítil jistotu, že mu projekt vydělá a nebude se mu prodražovat oproti plánům. Postavit 2 stanice nevypadá na řádné nakládání se svěřenými prostředky.
Představitelé Prahy, místo aby řešili problém s vykupováním pozemků, se soustředí na vybudování dvou stanic metra se sporným přínosem.
Plánovaná stanice Olbrachtova je poblíž metra Pankrác i Budějovická. Z obou se tam dá dojít asi za 10 minut pěšky. Aktuálně tam projíždí z obou stanic několik autobusových linek. Přínos v otevření trasy pro cestující tedy bude minimální.
Výstavbu metra by to mohlo urychlit pouze v případě, že by ihned po vyrubání stanic pokračovalo rubání směrem k dalším stanicím. Pokud ty v té době nebudou mít vykoupené pozemky, nejspíš se stavba stejně zastaví a žádné urychlení se neprojeví.
Adriana Krnáčová poukazuje na to, že se zde vyzkouší automatický provoz metra. To vypadá, že v dnešní době, kdy již v několika městech na světě jezdí automatické soupravy, na silnicích se objevují autonomní vozy, nedůvěřují automatickému provozu metra v Praze.
Nevýhody tohoto řešení, jsou kromě zdražení výkupu pozemků i neefektivní obslužnost stanice Olbrachtova, která je v současnosti pokrytá lépe autobusy, než metrem pendlujícím mezi dvěmi stanicemi. Provoz souprav bude nejspíš dražší v přepočtu na pasažéra, než v případě autobusu.
Přerušení prací na budování trasy metra a opětovné zahájení je nákladnější, než když razící štít razí bez zastavení.
Provoz na trase D může mít smysl, pokud se postaví trasa alespoň na Nové Dvory, nejlépe až do Písnice, protože bližší stanice jsou nyní snadno dostupné autobusy ze stanic Pankrác, Budějovická a Kačerov. Dále také může mít smysl propojit Pankrác a Náměstí Míru, což by odlehčilo provozu přes Nuselský most. Kratší trasy nejsou v současnosti ekonomické.
Myslím, že pro Pražany, potažmo všechny občany ČR, je výhodnější nemít metro D, než jeho postavení v této formě.
středa 19. dubna 2017
pondělí 17. dubna 2017
pilotní screening
V dětství jsem chtěl být pilotem letadla, ale vydal jsem se jinou životní cestou. Stále mě baví sledovat letadla, přemýšlím o létání vírníkem a skákání s padákem. Před lety jsem si udělal parašutistický výcvik, seskákal jsem předepsaný počet seskoků s automatickým otevřením padáku (na trhačku) a navázal jsem na to pokračujícím výcvikem, kdy jsem padal volným pádem (stabilizovaným padáčkem) a hlavní padák jsem si již otevřel sám.
Seskoky jsem si užíval. Pocit volnosti, nadhledu, moci a zodpovědnosti za vlastní život, to vše mě na skákání baví.
Nedávno jsem si uvědomil, že mě práce v posledních zaměstnáních vyčerpávala, protože nespadala do toho o co se zajímám. Baví mě letectví, kosmonautika, technologie. Programování TV a e-shopů není to co by mě naplňovalo.
Občas, když letadla přilétají do Prahy Ruzyně na dráhu 30, tak letí pouze několik set metrů od našeho bytu. V takovém případě rád s dětmi sleduji prolétající stroje, obzvláště A 380, protože se mi líbí, jak je velké. Někdy sleduji letadla na webu flight radaru, občas zajedeme na nákup do Šestky a sledujeme letadla ze střechy.
Několikrát jsem narazil na různé články o práci pilota nebo řídícího leteckého provozu. Vnímám, že pro oboje mám předpoklady. Když jsem si články četl, cítil jsem touhu být pilotem nebo řídícím, ale ze článků vyplývalo, že je potřeba perfektní angličtina. Perfektní angličtinou neoplývám, zvládám se domluvit, zvládám poslouchat filmy v angličtině a většině toho co říkají rozumím. Angličtinu v tomto případě cítím jako nedostatečnou orpoti tomu, co ve článcích psali. Také jsem netušil, jak se stát pilotem nebo řídícím - články výcvik nezmiňovali, předpokládal jsem, že se to studuje na vysoké škole. Zasnil jsem se, ale nijak reálně jsem o možnosti být pilotem nebo řídícím neuvažoval.
Před měsícem jsem na Youtube narazil na kanál Captain Joe, kde jsem se koukal na popis různých součástí letadel. Většina pro mě byla opakováním, dozvěděl jsem se ale i dost nového. Pocítil jsem opět chuť pilotovat letadla a začal jsem hledat možnost, jak se stát pilotem dopravních letadel a narazil jsem na výcvik Multi Crew Pilot. V popisu požadují angličtinu úrovně B2, což je asi moje úroveň. Chtěl jsem se hned přihlásit, ale formulář nefungoval. Nechal jsem to tedy být.
Pak zhruba za týden jsem se bavil s Terkou a uvědomil jsem si, že chci být pilotem. Znovu jsem si našel formulář, tentokrát již fungoval, tak jsem se přihlásil. Dostal jsem email se žádostí o motivační dopis a CV. Oboje jsem poslal a nyní očekávám odpověď.
Těším se na screening. Screening trvá 2 týdny a očekávám, že se o sobě dost dozvím. Měl by tam být test koordinace pohybů rukou + nohou + očí, jednoduchá matematika, test krátkodobé paměti, test řízení dvou konkurenčních úkolů, prostorová orientace, test techniky/fyziky, test mluvené a psané angličtiny, test profilu osobnosti. V rámci screeningu je testování předpokladů k létání, které se testuje v simulátoru, na to se hodně těším.
Z toho, co jsem zjistil že screening obsahuje, si myslím, že vše zvládnu. Jsou to věci které mě baví, které často používám. Na vysoké škole (před 13 lety) jsem si dokázal zapamatovat 12 číslic, dnes to bude asi méně.
V simulátoru jsem ještě nelétal. Dříve jsem hrál na počítači hry, kde jsem ovládal letadlo nebo vesmírnou stíhačku, takže orientaci v prostoru mám. Když jsem skákal s padákem, tak jsem letiště také našel a úspešně na něm přistál. Předpokládám, že lekce v simulátoru bude o dost intenzivnější zážitek než hraní na PC. Také bude zaměřena i na další úkoly, než jen prostorovou orientaci.
Pokud se chcete také stát pilotem, můžete se přihlásit na screening MPL. Uzávěrka letošního screeningu je 7.5.
Já už se nemohu dočkat :-)
Seskoky jsem si užíval. Pocit volnosti, nadhledu, moci a zodpovědnosti za vlastní život, to vše mě na skákání baví.
Nedávno jsem si uvědomil, že mě práce v posledních zaměstnáních vyčerpávala, protože nespadala do toho o co se zajímám. Baví mě letectví, kosmonautika, technologie. Programování TV a e-shopů není to co by mě naplňovalo.
Občas, když letadla přilétají do Prahy Ruzyně na dráhu 30, tak letí pouze několik set metrů od našeho bytu. V takovém případě rád s dětmi sleduji prolétající stroje, obzvláště A 380, protože se mi líbí, jak je velké. Někdy sleduji letadla na webu flight radaru, občas zajedeme na nákup do Šestky a sledujeme letadla ze střechy.
Několikrát jsem narazil na různé články o práci pilota nebo řídícího leteckého provozu. Vnímám, že pro oboje mám předpoklady. Když jsem si články četl, cítil jsem touhu být pilotem nebo řídícím, ale ze článků vyplývalo, že je potřeba perfektní angličtina. Perfektní angličtinou neoplývám, zvládám se domluvit, zvládám poslouchat filmy v angličtině a většině toho co říkají rozumím. Angličtinu v tomto případě cítím jako nedostatečnou orpoti tomu, co ve článcích psali. Také jsem netušil, jak se stát pilotem nebo řídícím - články výcvik nezmiňovali, předpokládal jsem, že se to studuje na vysoké škole. Zasnil jsem se, ale nijak reálně jsem o možnosti být pilotem nebo řídícím neuvažoval.
Před měsícem jsem na Youtube narazil na kanál Captain Joe, kde jsem se koukal na popis různých součástí letadel. Většina pro mě byla opakováním, dozvěděl jsem se ale i dost nového. Pocítil jsem opět chuť pilotovat letadla a začal jsem hledat možnost, jak se stát pilotem dopravních letadel a narazil jsem na výcvik Multi Crew Pilot. V popisu požadují angličtinu úrovně B2, což je asi moje úroveň. Chtěl jsem se hned přihlásit, ale formulář nefungoval. Nechal jsem to tedy být.
Pak zhruba za týden jsem se bavil s Terkou a uvědomil jsem si, že chci být pilotem. Znovu jsem si našel formulář, tentokrát již fungoval, tak jsem se přihlásil. Dostal jsem email se žádostí o motivační dopis a CV. Oboje jsem poslal a nyní očekávám odpověď.
Těším se na screening. Screening trvá 2 týdny a očekávám, že se o sobě dost dozvím. Měl by tam být test koordinace pohybů rukou + nohou + očí, jednoduchá matematika, test krátkodobé paměti, test řízení dvou konkurenčních úkolů, prostorová orientace, test techniky/fyziky, test mluvené a psané angličtiny, test profilu osobnosti. V rámci screeningu je testování předpokladů k létání, které se testuje v simulátoru, na to se hodně těším.
Z toho, co jsem zjistil že screening obsahuje, si myslím, že vše zvládnu. Jsou to věci které mě baví, které často používám. Na vysoké škole (před 13 lety) jsem si dokázal zapamatovat 12 číslic, dnes to bude asi méně.
V simulátoru jsem ještě nelétal. Dříve jsem hrál na počítači hry, kde jsem ovládal letadlo nebo vesmírnou stíhačku, takže orientaci v prostoru mám. Když jsem skákal s padákem, tak jsem letiště také našel a úspešně na něm přistál. Předpokládám, že lekce v simulátoru bude o dost intenzivnější zážitek než hraní na PC. Také bude zaměřena i na další úkoly, než jen prostorovou orientaci.
Pokud se chcete také stát pilotem, můžete se přihlásit na screening MPL. Uzávěrka letošního screeningu je 7.5.
Já už se nemohu dočkat :-)
sobota 15. dubna 2017
Orion: Na vaření
Chtěl jsem koupit čokoládu na vaření, tak jsem zamířil do obchodu u nás na sídlišti. U regálů s čokoládami jsem si všimnul dvou výrobků na vaření od výrobců Figaro a Orion. Měly podobnou cenu, stejnou váhu, tak jsem se chtěl kouknout na složení.
Na obalu Figara bylo na zadní straně napsáno složení. Zjistil jsem, že obsahuje palmový tuk a asi 35 % kakaa. Chci kupovat co nejméně palmového tuku, tak mě ještě zajímalo složení Orionu.
Koukl jsem se na zadní stranu obalu a uviděl jsem návod na přípravu bábovky, složení jsem neviděl. Otočil jsem tedy čokoládu na přední stranu a tam také složení nebylo. K čemu mi výrobce popisuje recept na bábovku, když si ho mohu pohodlně vyhledat jinde? A k čemu mi je recept na bábovku, když chci připravit jiné jídlo?
Znovu jsem zkontroloval zadní stranu a všiml jsem si tabulky energetické hodnoty a poměru tuků, cukrů atd, ale složení jsem neviděl. Ještě mě napadlo, že by mohlo být pod přehybem obalu. Přišlo mi to málo pravděpodobné, napadlo mě, že by to bylo možné, kdyby stroj špatně nařezal obal a tak by to bylo posunuté.
Nadzvihl jsem přehyb a objevil jsem složení. Začetl jsem se a objevil jsem kromě palmového oleje ještě další látky, které nechci kupovat namísto opravdové čokolády. Nakonec jsem se kouknul, kolik % kakaa obsahuje a cítil jsem se zmatený. Podíl kakaové hmoty nebyl vyčíslen, kakaového přášku bylo 4 %. Usuzuji tedy, že tato nečokoláda má zruba 1/10 kakaa, co obsahuje Figaro. Když jsem si to uvědomil, tak jsem se v obchodě nahlas rozesmál.
Chvíli předtím jsem považoval schování složení za omyl, ale uvědomil jsem si, že to je nejspíš úmyslné. Stejně tak je úmyslné zaplnění prázdného místa zbytečným receptem na bábovku - zákazníci by mohli být podezřívaví, když by zadní strana byla prázdná, je možné odvést pozornost něčím jiným. Výrobek nemá v názvu čokoláda, protože neobsahuje dost čokoládové hmoty - z mého pohledu skoro žádnou, místo toho má spoustu exotických tuků, emulgátorů a dalších plniv. Protože by si zákazníci mohli uvědomit, že to co kupují jsou náhražky a né čokoláda, chápu úmyslné schování složení.
Tímto u mně vzbudil Orion nedůvěru ke svým produktům. Mám potřebu se o tuto zkušenost podělit a upozornit ostatní na tyto obchodní praktiky. Cítím, že pokud budu příště chtít čokoládu, dám přednost jiné značce.
Na obalu Figara bylo na zadní straně napsáno složení. Zjistil jsem, že obsahuje palmový tuk a asi 35 % kakaa. Chci kupovat co nejméně palmového tuku, tak mě ještě zajímalo složení Orionu.
Koukl jsem se na zadní stranu obalu a uviděl jsem návod na přípravu bábovky, složení jsem neviděl. Otočil jsem tedy čokoládu na přední stranu a tam také složení nebylo. K čemu mi výrobce popisuje recept na bábovku, když si ho mohu pohodlně vyhledat jinde? A k čemu mi je recept na bábovku, když chci připravit jiné jídlo?
Znovu jsem zkontroloval zadní stranu a všiml jsem si tabulky energetické hodnoty a poměru tuků, cukrů atd, ale složení jsem neviděl. Ještě mě napadlo, že by mohlo být pod přehybem obalu. Přišlo mi to málo pravděpodobné, napadlo mě, že by to bylo možné, kdyby stroj špatně nařezal obal a tak by to bylo posunuté.
Nadzvihl jsem přehyb a objevil jsem složení. Začetl jsem se a objevil jsem kromě palmového oleje ještě další látky, které nechci kupovat namísto opravdové čokolády. Nakonec jsem se kouknul, kolik % kakaa obsahuje a cítil jsem se zmatený. Podíl kakaové hmoty nebyl vyčíslen, kakaového přášku bylo 4 %. Usuzuji tedy, že tato nečokoláda má zruba 1/10 kakaa, co obsahuje Figaro. Když jsem si to uvědomil, tak jsem se v obchodě nahlas rozesmál.
Chvíli předtím jsem považoval schování složení za omyl, ale uvědomil jsem si, že to je nejspíš úmyslné. Stejně tak je úmyslné zaplnění prázdného místa zbytečným receptem na bábovku - zákazníci by mohli být podezřívaví, když by zadní strana byla prázdná, je možné odvést pozornost něčím jiným. Výrobek nemá v názvu čokoláda, protože neobsahuje dost čokoládové hmoty - z mého pohledu skoro žádnou, místo toho má spoustu exotických tuků, emulgátorů a dalších plniv. Protože by si zákazníci mohli uvědomit, že to co kupují jsou náhražky a né čokoláda, chápu úmyslné schování složení.
Tímto u mně vzbudil Orion nedůvěru ke svým produktům. Mám potřebu se o tuto zkušenost podělit a upozornit ostatní na tyto obchodní praktiky. Cítím, že pokud budu příště chtít čokoládu, dám přednost jiné značce.
pondělí 13. března 2017
výchovou k nerespektu vlastnictví
Uvědomil jsem si, že jsem byl vychován k tomu, abych nerespektoval vlastnictví. U nás v rodině byly situace, kdy se majetek lidí respektoval. Např. rodiče si zamykali ložnici, ve vitríně byla keramika, na kterou jsme nesměli šahat, strejdovi Karlovi jsem neměl prolejzat kapsy u bundy, i když jsem věděl, že tam má pro nás bonbony a strejdovi to nevadilo.
Táta někdy říkal: "Co tam hledáš, ty sis tam něco dal?", když jsem něco hledal na místech, kde měli věci rodiče. A cizí věci se respektovali nejvíc: "Na to nešahej, to neni naše."
Přesto bylo v mém dětství hodně příkladů nerespektu k majetku. Museli jsme půjčovat hračky na pískovišti. Rodiče k nám chodili do pokoje bez ohlášení a zakazovali nám zamykat, dokonce nám odebrali klíče od pokojů.
Nyní se nejvíc rozepíšu o dědění věcí bez souhlasu dítěte. Pro rodiče praktická realokace majetku převážila nad úctou k vlastnictví. Přitom stačilo podle mých dnešních zkušeností málo k tomu, aby byly naplněny potřeby rodičů, moje i mých sourozenců.
Chtěl jsem uvést příklad z mého života, ale nevzpomínám si na konkrétní věci. Uvedu tedy příklad s kolem, které jsem opravdu vlastnil, ale nejsem si jistý, zdali pak bylo předáno dál, tak jak to budu popisovat.
Představte si, že jako dítě jsem dostal první kolo. Malé šlapací kolo, na kterém jsem rád jezdil. Trochu jsem vyrostl a dostal jsem větší kolo po bratrovi. Začal jsem jezdit na větším kole a v tu chvíli mi rodiče odebrali to původní a dali ho mladší sestře.
Když jsem viděl sestru s kolem, chtěl jsem své kolo, ale rodiče řekli: "Vždyť už jsi na to kolo velkej. Dostal jsi nový kolo a tohle už je Milky." Popřípadě řekli: "Dostal jsi nový kolo, tak tohle přece nech Milce."
Uvěřil jsem tomu, že rodiče říkají pravdu, že když mám jiné kolo, staré mi již nepatří a vzdal jsem se práva rozhodnout o tom sám. Tohoto práva jsem se vzdal ještě vícekrát a byl jsem rozpolcen mezi touhou bránit svůj majetek a nechat ostatní aby o něm rozhodvali. V takovéto situaci jsem byl nekonzistentní ve svých projevech. Nedokázal jsem se jednoduše rozhodnout co je správné, když mi spolužáci brali věci a dělali si z toho srandu.
Problém v tom jak to rodiče udělali je, že jsem nerozhodoval o svých věcech sám. Mohli dosáhnout toho, že Milka dostane kolo po mně, pokud by mě dopředu například řekli: "Chtěli bychom aby Milka mohla jezdit na tvém kole a chceme abys jí ho přenechal. Jestli chceš, můžeme ti dát větší kolo. Chceš to tak udělat?"
Případně rodiče, pokud by nutně potřebovali, abychom se sestrou měli každý kolo, mohli říct: "Chtěli bychom ti dát větší kolo a potřebujeme abys to stávající dal Milce. Chceš to větší kolo?"
Při takovémto přístupu se může stát, že dítě kolo nechce přenechat. Dá se s ním o tom více bavit, sdělit mu vlastní motivaci. Pokud by ani tak dítě nepřistoupilo na přenechání kola, ani na občasné půjčování, je možné, že by rodiče mladšímu sourozenci sehnali kolo jiné. Jsem přesvědčen o tom, že kolo pro mladšího sourozence je zanedbatelný náklad v porovnání se zmatením a ztrátou důvěry k rodičům v původním případě.
Rodiče neměli mé zkušenosti, nejspíš sami byly omezeni stejnou výchovou jakou aplikovali na mně a tak to tímto způsobem nezvládli udělat. Jsem rád, že já již toto částečně dovedu a směřuji k tomu abych to uměl úplně.
Táta někdy říkal: "Co tam hledáš, ty sis tam něco dal?", když jsem něco hledal na místech, kde měli věci rodiče. A cizí věci se respektovali nejvíc: "Na to nešahej, to neni naše."
Přesto bylo v mém dětství hodně příkladů nerespektu k majetku. Museli jsme půjčovat hračky na pískovišti. Rodiče k nám chodili do pokoje bez ohlášení a zakazovali nám zamykat, dokonce nám odebrali klíče od pokojů.
Nyní se nejvíc rozepíšu o dědění věcí bez souhlasu dítěte. Pro rodiče praktická realokace majetku převážila nad úctou k vlastnictví. Přitom stačilo podle mých dnešních zkušeností málo k tomu, aby byly naplněny potřeby rodičů, moje i mých sourozenců.
Chtěl jsem uvést příklad z mého života, ale nevzpomínám si na konkrétní věci. Uvedu tedy příklad s kolem, které jsem opravdu vlastnil, ale nejsem si jistý, zdali pak bylo předáno dál, tak jak to budu popisovat.
Představte si, že jako dítě jsem dostal první kolo. Malé šlapací kolo, na kterém jsem rád jezdil. Trochu jsem vyrostl a dostal jsem větší kolo po bratrovi. Začal jsem jezdit na větším kole a v tu chvíli mi rodiče odebrali to původní a dali ho mladší sestře.
Když jsem viděl sestru s kolem, chtěl jsem své kolo, ale rodiče řekli: "Vždyť už jsi na to kolo velkej. Dostal jsi nový kolo a tohle už je Milky." Popřípadě řekli: "Dostal jsi nový kolo, tak tohle přece nech Milce."
Uvěřil jsem tomu, že rodiče říkají pravdu, že když mám jiné kolo, staré mi již nepatří a vzdal jsem se práva rozhodnout o tom sám. Tohoto práva jsem se vzdal ještě vícekrát a byl jsem rozpolcen mezi touhou bránit svůj majetek a nechat ostatní aby o něm rozhodvali. V takovéto situaci jsem byl nekonzistentní ve svých projevech. Nedokázal jsem se jednoduše rozhodnout co je správné, když mi spolužáci brali věci a dělali si z toho srandu.
Problém v tom jak to rodiče udělali je, že jsem nerozhodoval o svých věcech sám. Mohli dosáhnout toho, že Milka dostane kolo po mně, pokud by mě dopředu například řekli: "Chtěli bychom aby Milka mohla jezdit na tvém kole a chceme abys jí ho přenechal. Jestli chceš, můžeme ti dát větší kolo. Chceš to tak udělat?"
Případně rodiče, pokud by nutně potřebovali, abychom se sestrou měli každý kolo, mohli říct: "Chtěli bychom ti dát větší kolo a potřebujeme abys to stávající dal Milce. Chceš to větší kolo?"
Při takovémto přístupu se může stát, že dítě kolo nechce přenechat. Dá se s ním o tom více bavit, sdělit mu vlastní motivaci. Pokud by ani tak dítě nepřistoupilo na přenechání kola, ani na občasné půjčování, je možné, že by rodiče mladšímu sourozenci sehnali kolo jiné. Jsem přesvědčen o tom, že kolo pro mladšího sourozence je zanedbatelný náklad v porovnání se zmatením a ztrátou důvěry k rodičům v původním případě.
Rodiče neměli mé zkušenosti, nejspíš sami byly omezeni stejnou výchovou jakou aplikovali na mně a tak to tímto způsobem nezvládli udělat. Jsem rád, že já již toto částečně dovedu a směřuji k tomu abych to uměl úplně.
pátek 24. února 2017
zdanění robotů
Dnes jsem opět narazil na článek, který popisuje nepochopení a strach z toho, že roboti vezmou lidem práci. Článek se nachází na diit.cz.
V článku je zmíněno, že již před 100 lety byly podobné obavy. Tenkrát se lidé báli, že jim stroje vezmou práci a tak různá hnutí bojkotovala zavádění strojů, případně stroje rozbíjeli. Já osobně si myslím, že ta situace trvá ještě déle, již od vynálezu páry.
V té době lidé opravdu o práci přišli. Přišli o práci, kterou lépe zastali stroje. Přišli o práci, kterou mohla vykonávat jakákoliv jiná nekvalifikovaná osoba, či dokonce stroj. Stejně tak přijdou o nekvalifikovanou práci lidé i dnes a budou o ni nejspíš přicházet i v budoucnu. Často se najde někdo, kdo danou práci zvládne vykonávat lépe, či levněji a ten nahradí toho, kdo je méně přínosný pro podnikatele. Může to být člověk a časem to třeba bude robot. Bude to ten, kdo bude pro podnikatele přínosnější. Když podnikatel nahradí málo kvalifikovaného člověka robotem, ušetří náklady případně zvýší výkon a to pro něj bude představovat vyšší zisk.
V článku je napsáno:
Obvyklá motivace podnikatele je mít co nevyšší zisk, jenže když na stejném trhu budou působit alespoň 2 výrobci a trh bude saturovaný (budou se snažit získat zákazníka), budou motivováni snižit svůj zisk.
Od průmyslové revoluce do dnešní doby můžeme získat za méně práce více statků. A více statků si mohou dovolit i nejchudší. V dnešní době žije pod hranicí chudoby již jen asi 10% lidí celosvětově a stále to klesá, viz. článek na idnes.cz. To je podle mně způsobeno právě dostupnějšími statky - za méně práce (a tudíž peněz) se dá získat více jídla a dalších věcí.
Zkrátka, s citovaným odstavcem nesouhlasím, protože takovéto ultimativní prohlášení odporuje realitě, jak ji můžeme vidět kolem sebe. V kapitalistické společnosti profituje prvotně majitel firmy a následně i zbytek společnosti.
Historie ukazuje, že některé práce již nebudou vykonávat lidé a zároveň, že více lidí si bude moci dovolit více věcí. Méně kvalifikované práce budou více a více vykonávány stroji a lidé se přizpůsobí. Například se vzdělají a začnou opravovat stroje, budou pro ně vytvářet programy, budou vymýšlet nové stroje. Jiní naopak budou vyrábět věci ručně a zákazníci je koupí, protože pro ně budou mít vyšší hodnotu než mainstream.
Pro nekvalifikované pracovníky nejhorší možný scénář, kde by přišli o práci a nedokázali se přizpůsobit poptávce po nových profesích, v tomto scénáři by se mohla společnost rozdělit. Vznikly by 2 společenské vrstvy:
Takováto situace je vlastně již dnes, asi 90% kapitálu drží 10% lidí. A i tito boháči si nadále kupují statky od ostatních, protože to uspokojuje jejich potřeby.
Z tohoto pohledu je zdanění robotů nesmyslné. Jedná se pouze o brzdu pokroku, který se stejně prosadí, protože zákazníci si raději koupí levnější zboží. Proč tedy pokrok, který probíhá již 2 století nyní násilně mrvit?
Z vybraných peněz navrhuje Bill Gates financovat vzdělávací/rekvalifikační programy. Myslím, že to nekvalifikovaným lidem může znít pěkně, ale rozhodně to bude náchylné na všechny negativní projevy, které se vyskytují u státem spravovaných peněz. Část vybraných peněz spotřebuje státní aparát na svůj chod, část se nejspíš odkloní spřáteleným stranám (obvyklá korupce), část se dá na projekty, které s tím nesouvisí (např. cyklostezky) atd. a pouze drobná část půjde na zvolené programy. A i zvolené programy nebudou tak kvalitní, protože stát při přidělení grantu nekontroluje kvalitu v dostatečné míře. Stát je špatný správce peněz, jak se dokola, znovu a znovu ukazuje.
Místo toho věřím tomu, že část peněz sami podnikatelé investují do rekvalifikačních programů, protože to pro ně je přínosné. Stejně jako v dnešní době některé firmy investují do programů pro propuštěné zaměstnance, aby snáze našli uplatnění. V takovém systému jsou spokojenější obě strany a je to jejich motivace.
Z toho co podle článku navrhuje Bill Gates mám dojem, že je naivní socialista nebo závidí majitelům robotů.
V článku je zmíněno, že již před 100 lety byly podobné obavy. Tenkrát se lidé báli, že jim stroje vezmou práci a tak různá hnutí bojkotovala zavádění strojů, případně stroje rozbíjeli. Já osobně si myslím, že ta situace trvá ještě déle, již od vynálezu páry.
V té době lidé opravdu o práci přišli. Přišli o práci, kterou lépe zastali stroje. Přišli o práci, kterou mohla vykonávat jakákoliv jiná nekvalifikovaná osoba, či dokonce stroj. Stejně tak přijdou o nekvalifikovanou práci lidé i dnes a budou o ni nejspíš přicházet i v budoucnu. Často se najde někdo, kdo danou práci zvládne vykonávat lépe, či levněji a ten nahradí toho, kdo je méně přínosný pro podnikatele. Může to být člověk a časem to třeba bude robot. Bude to ten, kdo bude pro podnikatele přínosnější. Když podnikatel nahradí málo kvalifikovaného člověka robotem, ušetří náklady případně zvýší výkon a to pro něj bude představovat vyšší zisk.
V článku je napsáno:
Ano, původní idealisté 19. století to viděli tak, že díky přesunu práce na stroje bychom mohli místo 16hodinového, později 12hodinového či 8hodinového dne pracovat třeba jen 4 hodiny denně, za stejné peníze a díky pokroku lidstva v technice míti více času na rodinu, vlastní život a tak dále. Jenže tohle je komunisticko-idealistická představa, která naráží na to, že ten, kdo bude z technického pokroku profitovat, je v kapitalistické společnosti vždy jen a pouze majitel firmy.Jak historie dokazuje, opravdu se zkrátila pracovní doba. Nyní je běžných 8 hodin denně, já sám vyhledávám práce ještě kratší. Mám informace, že více lidí si volí kratší pracovní úvazky a tak očekávám, že i další lidé si budou pracovní dobu zkracovat.
Obvyklá motivace podnikatele je mít co nevyšší zisk, jenže když na stejném trhu budou působit alespoň 2 výrobci a trh bude saturovaný (budou se snažit získat zákazníka), budou motivováni snižit svůj zisk.
Od průmyslové revoluce do dnešní doby můžeme získat za méně práce více statků. A více statků si mohou dovolit i nejchudší. V dnešní době žije pod hranicí chudoby již jen asi 10% lidí celosvětově a stále to klesá, viz. článek na idnes.cz. To je podle mně způsobeno právě dostupnějšími statky - za méně práce (a tudíž peněz) se dá získat více jídla a dalších věcí.
Zkrátka, s citovaným odstavcem nesouhlasím, protože takovéto ultimativní prohlášení odporuje realitě, jak ji můžeme vidět kolem sebe. V kapitalistické společnosti profituje prvotně majitel firmy a následně i zbytek společnosti.
Historie ukazuje, že některé práce již nebudou vykonávat lidé a zároveň, že více lidí si bude moci dovolit více věcí. Méně kvalifikované práce budou více a více vykonávány stroji a lidé se přizpůsobí. Například se vzdělají a začnou opravovat stroje, budou pro ně vytvářet programy, budou vymýšlet nové stroje. Jiní naopak budou vyrábět věci ručně a zákazníci je koupí, protože pro ně budou mít vyšší hodnotu než mainstream.
Pro nekvalifikované pracovníky nejhorší možný scénář, kde by přišli o práci a nedokázali se přizpůsobit poptávce po nových profesích, v tomto scénáři by se mohla společnost rozdělit. Vznikly by 2 společenské vrstvy:
- Majitelé robotů a lidé pracující v oborech, které roboti nenahradili
- Lidé nadále vykonávající práce, které dokážou vykonávat roboti
Takováto situace je vlastně již dnes, asi 90% kapitálu drží 10% lidí. A i tito boháči si nadále kupují statky od ostatních, protože to uspokojuje jejich potřeby.
Z tohoto pohledu je zdanění robotů nesmyslné. Jedná se pouze o brzdu pokroku, který se stejně prosadí, protože zákazníci si raději koupí levnější zboží. Proč tedy pokrok, který probíhá již 2 století nyní násilně mrvit?
Z vybraných peněz navrhuje Bill Gates financovat vzdělávací/rekvalifikační programy. Myslím, že to nekvalifikovaným lidem může znít pěkně, ale rozhodně to bude náchylné na všechny negativní projevy, které se vyskytují u státem spravovaných peněz. Část vybraných peněz spotřebuje státní aparát na svůj chod, část se nejspíš odkloní spřáteleným stranám (obvyklá korupce), část se dá na projekty, které s tím nesouvisí (např. cyklostezky) atd. a pouze drobná část půjde na zvolené programy. A i zvolené programy nebudou tak kvalitní, protože stát při přidělení grantu nekontroluje kvalitu v dostatečné míře. Stát je špatný správce peněz, jak se dokola, znovu a znovu ukazuje.
Místo toho věřím tomu, že část peněz sami podnikatelé investují do rekvalifikačních programů, protože to pro ně je přínosné. Stejně jako v dnešní době některé firmy investují do programů pro propuštěné zaměstnance, aby snáze našli uplatnění. V takovém systému jsou spokojenější obě strany a je to jejich motivace.
Z toho co podle článku navrhuje Bill Gates mám dojem, že je naivní socialista nebo závidí majitelům robotů.
pátek 17. února 2017
big brother awards 2016
Dnes mě překvapila cena v kategorii Výrok Velkého bratra, kde je odsouzen výrok: "… Každý z nás za sebou zanechává elektronickou stopu a množství těch údajů bude růst. Tak to zkrátka je a s tím už se nic neudělá…".
Myslím, že zmíněná věta věrně popisuje skutečnost a cenu Miroslav Lukeš dostal pouze proto, že je generálním ředitelem MasterCard.
V dnešní době je naše elektronická stopa skutečně velká a není se co divit, protože informace představují moc. Každé CRM obsahuje informace o zákazníkovi, aby se s jejich pomocí dalo lépe navázat vztah se zákazníkem. Google, Facebook a reklamní systémy na webu udržují přehled o tom, jaké stránky jste navštívili (mají přehled pouze o těch stránkách, kde je vložen kód Googlu, Facebooku nebo reklamního systému, ale tyto stránky jsou ve většině). S pomocí tohoto přehledu se snaží personalizovat reklamu, vyhledávání, servírování zpráv podle profilu uživatele. Snaží se prohloubit vztah se zákazníkem a není na tom nic špatného.
Stejně tak vydavatelé platebních karet již léta shromažďují informace o platbách, tj. částkách a terminálech, kde se s nimi platí. S pomocí těchto dat také prohlubují vztah se zákazníkem. Když například použijete kartu za neobvyklých podmínek, banka vám zavolá a zeptají se vás, zdali jste tuto platbu uskutečnili vy. To je možné právě jen díky využití dat, která o vás sbírá a vyhodnocuje karetní společnost.
V dnešní době se stále častěji objevuje využití Big Data, shromažďování, filtrování a vyhledávání statistických souvyslostí ve zdánlivě nesouvisejících datech. Po Big Data je poptávka z hlediska společností, protože si uvědomují, že s pomocí vhodných dat mohou cíleněji působit na zákazníka.
Možná se vám to zdá divné a myslíte že nechcete, aby o vás někdo sbíral data, avšak dost často skutečně chcete něco jiného. Představte si, že jdete do své oblíbené restaurace, kde vás obsluha zná. Chcete aby se vás obsluha vždy ptala co si dáte k pití, i když si pravidelně dáváte stejný nápoj? Je pro vás příjemnější, když obsluha řekne, zdali si k jídlu dáte pití jako obvykle?
Zkrátka stav, kdy zákazníkovi někdo nabídne to, co je pro něj lákavější, je pro obě strany výhodný. Dokud to bude pro výhodné, tak se to bude rozrůstat a ne omezovat i přes snahy to regulovat. Tak to zkrátka je a s tím už se nic neudělá... :-)
Pokud vám opravdu vadí ztráta soukromí při používání karty, určitě to dokážete dát najevo karetní společnosti tím jediným způsobem, kterému porozumí - hlasujte penězi. Když nebudete používat kartu, karetní společnost na vás nebude realizovat zisk a dostane zpětnou vazbu. Když přesvědčíte i lidi ve svém okolí o ceně za ztrátu soukromí, bude vazba silnější. Kdo chce používat anonymní platby, může v dnešní době používat hotovost nebo kryptoměny, například BitCoin. Nabídněte prodejci platbu, která vám vyhovuje, prodejce se při dostatečném zájmu rád přizpůsobí.
Myslím, že zmíněná věta věrně popisuje skutečnost a cenu Miroslav Lukeš dostal pouze proto, že je generálním ředitelem MasterCard.
V dnešní době je naše elektronická stopa skutečně velká a není se co divit, protože informace představují moc. Každé CRM obsahuje informace o zákazníkovi, aby se s jejich pomocí dalo lépe navázat vztah se zákazníkem. Google, Facebook a reklamní systémy na webu udržují přehled o tom, jaké stránky jste navštívili (mají přehled pouze o těch stránkách, kde je vložen kód Googlu, Facebooku nebo reklamního systému, ale tyto stránky jsou ve většině). S pomocí tohoto přehledu se snaží personalizovat reklamu, vyhledávání, servírování zpráv podle profilu uživatele. Snaží se prohloubit vztah se zákazníkem a není na tom nic špatného.
Stejně tak vydavatelé platebních karet již léta shromažďují informace o platbách, tj. částkách a terminálech, kde se s nimi platí. S pomocí těchto dat také prohlubují vztah se zákazníkem. Když například použijete kartu za neobvyklých podmínek, banka vám zavolá a zeptají se vás, zdali jste tuto platbu uskutečnili vy. To je možné právě jen díky využití dat, která o vás sbírá a vyhodnocuje karetní společnost.
V dnešní době se stále častěji objevuje využití Big Data, shromažďování, filtrování a vyhledávání statistických souvyslostí ve zdánlivě nesouvisejících datech. Po Big Data je poptávka z hlediska společností, protože si uvědomují, že s pomocí vhodných dat mohou cíleněji působit na zákazníka.
Možná se vám to zdá divné a myslíte že nechcete, aby o vás někdo sbíral data, avšak dost často skutečně chcete něco jiného. Představte si, že jdete do své oblíbené restaurace, kde vás obsluha zná. Chcete aby se vás obsluha vždy ptala co si dáte k pití, i když si pravidelně dáváte stejný nápoj? Je pro vás příjemnější, když obsluha řekne, zdali si k jídlu dáte pití jako obvykle?
Zkrátka stav, kdy zákazníkovi někdo nabídne to, co je pro něj lákavější, je pro obě strany výhodný. Dokud to bude pro výhodné, tak se to bude rozrůstat a ne omezovat i přes snahy to regulovat. Tak to zkrátka je a s tím už se nic neudělá... :-)
Pokud vám opravdu vadí ztráta soukromí při používání karty, určitě to dokážete dát najevo karetní společnosti tím jediným způsobem, kterému porozumí - hlasujte penězi. Když nebudete používat kartu, karetní společnost na vás nebude realizovat zisk a dostane zpětnou vazbu. Když přesvědčíte i lidi ve svém okolí o ceně za ztrátu soukromí, bude vazba silnější. Kdo chce používat anonymní platby, může v dnešní době používat hotovost nebo kryptoměny, například BitCoin. Nabídněte prodejci platbu, která vám vyhovuje, prodejce se při dostatečném zájmu rád přizpůsobí.
čtvrtek 16. února 2017
zákaz využívání slev
Dnes jsem narazil na návrh, aby operátoři nesměli poskytovat slevy koncovým spotřebitelům. Takovýto návrh je z několika důvodů nevhodný:
Největší vliv na cenu má poptávka, což se potvrzuje v případě firemních tarifů. Firmy si dokáží poptat takové ceny, které jsou drobným zlomkem oficiálních ceníkových cen.
Stejně tak mohou na nízké ceny dosáhnout koncoví zákazníci, recept je snadný: "zeptat se na slevu". Jenže to je něco co v ČR nemá tradici a spousta lidí na smlouvání hledí jak na něco přízemního, barbarského, necivilizovaného. Ano, v civilizovaném světě je snadné nakupovat podle ceníkových cen, ale lidé, kteří si uvědomují svou hodnotu si umějí najít výhodné podmínky a umí změnit poskytovatele. Jak smlouvání, tak změna poskytovatele je ukazatelem vlastní hodnoty a pobídkou protistraně, aby nabídla výhodnější podmínky.
Na trhu se ceny vždy setkají na průsečíku nabídky a poptávky. Kde je poptávka chabá je prostě cena vyšší a nezmění se to, dokud se lidi nenaučí starat o své potřeby.
Já sám nižší ceny nepotřebuji. Dříve, když jsem nižší ceny chtěl, jsem si je vyjednal například na retenčním oddělení. Operátor mi nabídl nižší ceny, protože i za méně peněz jsem pro něj byl ziskový a já zůstal, protože mi nižší ceny vyhovovali. Také jsem v průběhu let 4 krát změnil operátora, protože jsem šel tam, kde jsem získal lepší služby. Když se na trhu objevili virtuální operátoři, našel jsem si takového, jehož ceníkové ceny mi vyhovují - nemám tedy nyní potřebu v tomto segmentu smlouvat.
PS: Mám chuť napsat, že všichni co brblají na vysoké ceny a že by někdo třetí (stát, ČTÚ) se měl o to postarat, jsou strašný lemplové. Dokud budou lemplové chtít po jiných, aby jim zjednodušovali život a sami pro to nic neudělají, nikdy toho trvale nedosáhnou. Já to znám, před lety jsem byl jedním z těch lemplů a můj život se změnil, až když jsem se začal starat o své vlastní blaho.
- Je každého prodejce osobní věc, zdali nabídne slevu oproti inzerované ceně. Už tento bod sám o sobě stačí k tomu, abych opovrhoval předkladatelem ministrem MPO Janem Mládkem, protože neuznává svobodu a prosazuje totalitu.
- Zákazníci schopní vyjednávat nebudou mít nadále legální možnost dohodnout si vzájemně výhodné podmínky.
- Neschopní zákazníci nebudou mít motivaci stát se schopnými.
- Tuším, že prodejci se oslabí motivace zlevňovat své služby.
Největší vliv na cenu má poptávka, což se potvrzuje v případě firemních tarifů. Firmy si dokáží poptat takové ceny, které jsou drobným zlomkem oficiálních ceníkových cen.
Stejně tak mohou na nízké ceny dosáhnout koncoví zákazníci, recept je snadný: "zeptat se na slevu". Jenže to je něco co v ČR nemá tradici a spousta lidí na smlouvání hledí jak na něco přízemního, barbarského, necivilizovaného. Ano, v civilizovaném světě je snadné nakupovat podle ceníkových cen, ale lidé, kteří si uvědomují svou hodnotu si umějí najít výhodné podmínky a umí změnit poskytovatele. Jak smlouvání, tak změna poskytovatele je ukazatelem vlastní hodnoty a pobídkou protistraně, aby nabídla výhodnější podmínky.
Na trhu se ceny vždy setkají na průsečíku nabídky a poptávky. Kde je poptávka chabá je prostě cena vyšší a nezmění se to, dokud se lidi nenaučí starat o své potřeby.
Já sám nižší ceny nepotřebuji. Dříve, když jsem nižší ceny chtěl, jsem si je vyjednal například na retenčním oddělení. Operátor mi nabídl nižší ceny, protože i za méně peněz jsem pro něj byl ziskový a já zůstal, protože mi nižší ceny vyhovovali. Také jsem v průběhu let 4 krát změnil operátora, protože jsem šel tam, kde jsem získal lepší služby. Když se na trhu objevili virtuální operátoři, našel jsem si takového, jehož ceníkové ceny mi vyhovují - nemám tedy nyní potřebu v tomto segmentu smlouvat.
PS: Mám chuť napsat, že všichni co brblají na vysoké ceny a že by někdo třetí (stát, ČTÚ) se měl o to postarat, jsou strašný lemplové. Dokud budou lemplové chtít po jiných, aby jim zjednodušovali život a sami pro to nic neudělají, nikdy toho trvale nedosáhnou. Já to znám, před lety jsem byl jedním z těch lemplů a můj život se změnil, až když jsem se začal starat o své vlastní blaho.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)